Pomalu doznívá rozruch okolo předpokládané povinnosti přijmout stanovené kvóty uprchlíků před řáděním fanatického islámu v Sýrii. Až se diskuse uklidní úplně a veřejnost bude mít jiné mediálně zajímavé téma, potichu proběhne nezvratný souhlas s rozhodnutím vynuceným nejpostiženějšími členskými státy EU.

Je to reálné nebo se nemáme čeho bát?

To, co znají z blízka například obyvatelé Teplic, pocítí také v ostatních městech České republiky. Na rozdíl od lázeňského města, kam lidé s cizí mentalitou přijedou a zase odjedou, však u nás takoví uprchlíci již zůstanou. Za dané situace je na místě otázka, kdo se komu přizpůsobí. Místní těm příchozím nebo příchozí místním? Byť se to denně neukazuje v televizi, nejsou v Evropě nijak mimořádné demonstrace s hesly „připravte se na skutečný holokaust“, „vaše vyhlazení je na programu“, „stít všechny, kteří urážejí islám“. O tom, co je a co není urážka islámu, rozhodně nemůže rozhodovat někdo, kdo není muslimem. To dá přece rozum.

A nyní se podívejme do Ústavy České republiky, do nejvyššího zákona naší země, kterou jsme povinni všichni respektovat. V článku 3 se dočteme, že „Součástí ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod.“ Shodou okolností jsou v ní hned vedle sebe články 16 a 17, které mají obdobnou strukturu. Posuďte sami:

Článek 16 odstavec (1): „Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu.“
Článek 16 odstavec (4): „Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých.“
Článek 17 odstavec (1): „Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.“
Článek 17 odstavec (4): „Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.“

Racionální úvaha vede k tomu, že projevování svého náboženství formou uvedenou výše, tedy hlásáním nenávisti k jinověrcům a veřejným vyhrožováním fyzickou likvidací všem, kteří nesdílejí mé náboženství, plně opravňuje k omezení práva svobodně projevovat takové náboženství, jak stanoví ústavní pořádek.

Obdobně je racionální, aby svobodně hlásané názory, jakkoli extrémní či nelogické, měly své mantinely dané ochranou svobody ostatních občanů, jak o tom hovoří odstavec (4) článku o svobodě projevu.

A nyní si každý z čtenářů může odpovědět, nakolik je tato společnost a její političtí představitelé pokrytecká a zda skutečně ctí všechny zákony stejně důsledně. Obdobně si z pohledu na oba články Listiny základních práv a svobod může porovnat činnost nejrůznějších nevládních organizací, které samy sebe nazývají neziskové.

Opravdu věříte, že naše nepokrytecká politická elita se bude důsledně řídit ústavním pořádkem, na který všichni volení představitelé přísahali? Nebo bude pokrytecky (čti politicky korektně) vítat vyznavače nesmiřitelných náboženských myšlenek a kriminalizovat všechny, kteří na protiústavnost jejich jednání poukazují?