V minulé části jsem psal, jak jsem si přečetl jistou část blogu pana Větvičky a jak jsem se divil. Ne nad Větvičkou, ale nad jeho čtenáři, kteří mi ten text doporučili.

Plně chápu čtenáře a autora, že jim leze Brusel na nervy. Ten už leze na nervy kdekomu v celé Evropě. Ale jeho a jejich další myšlenkové pochody mi poněkud unikají. Ten, kdo zvedá ruku pro stále větší omezování demokracie, pro ekologistická šílenství, to nejsou totiž jen „české svině“. Pan Větvička říká:

„Nadavame na brusel, ale cela slavna brusel by nezrobila vubec nic, kdyby neměla svoju patu kolonu, multykulturni česke kolaboranty, dosazene do tych spravnych pozic. A pravě tyto česke svině pak zvedaju ruky pro přisun imigrantu, navyšeni dluhu nas všeckich, kvoty pro neschopne, pozityvni dyskriminace a pro ustupovani multykulturnimu jedu na všech frontach.“

Ovšem marno je rozčilovat se nad „českými sviněmi“, jako by „češi“ byli nějak výjimeční, když nejdříve „svině“ v Bruselu to celé zorganizovaly a jejich sviňské „kolony“ to ve všech 28 zemích EU pilně prosazují. Nebo u nás to jsou „svině“ a jinde jsou co? Ti, co propagují „přisun imigrantu, navyšeni dluhu nas všeckich, kvoty pro neschopne, pozityvni dyskriminace a pro ustupovani multykulturnimu“ - tam to dělají andělé? Anebo když si myslí, že to jsou „svině“, proč zrovna zdůrazňuje, že „české“. On neví, že u nás v parlamentu nesedí jen samí Češi? Já je nekádroval, ale to se obecně ví. To jsou taky „české svině“, nebo jen „počeštělé“?!

Kdyby byl pan Větvička a jeho čtenáři více soudní, přiznali by, že naši eurohujeři mají u nás naštěstí velké soupeře - třeba v pomlouvaném Václavu Klausovi a obecně v ODS, ale také v Miloši Zemanovi (nesnáší zeleno-gender partu) a i ve značné části lidovců. Ale také zůstali soudní někteří novináři a klasičtí vzdělanci, s výjimkou „pražské kavárny“ obecně.

Třeba to, že se stále nepodařilo protlačit ten idiotský zákon o nekouření, který jen povede k nárůstu užívání drog a kouření nekvalitního pašovaného tabáku. Ve vysněném New Yorku se dnes kouří podle jejich statistik až 80 % pašovaných a většinou nekvalitních cigaret. To považuji za mimořádně dobrý výkon našich poslanců. A to jsem nekuřák!! Také se většina snaží bránit všem těm pokusům „homo a lesby lobby“ zničit celý systém zákonů kolem naší rodiny. Stejně jako se zvedl silný tlak zarazit „ideologicky“ prosazovaný a k nám importovaný „obchod s dětmi“, prohlašovaný za „pěstounství“. Takže si můžeme my i pan Větvička u nás ještě móóóc a móóóc libovat.

Kdyby totiž napsal některé věci, co napsal na iDnes, například: „Palestyna. Romantycka země“, tak třeba ve Švédsku by se dopustil trestného činu. Za který je tam kriminál. Natvrdo. Viz můj článek na NP Ať žije „demokracie“!

V Německu by jej vyšetřovala tajná policie jako lidi z Pedigy a jeho ženu, má-li jakou, by dohnali tihle noví „pseudo-demokraté“ nátlakem až ke kolapsu - jako ženu Thilo Sarazina, autora knihy “Německo páchá sebevraždu“.

V Dánsku a Holandsku by to odnesly noviny, které mu daly prostor. V USA by jej rovnou politicky korektní levice donutila veřejně se kát a pak raději emigrovat. A nebyl by první ani poslední. Ale raději pojďme domů.

Co mne však zajímá, je to, proč tento flagelantský pamflet Češi tak vstřícně přijímají. A to jak tuzemští, tak zahraniční. Proč se jim to vlastně líbí? To psychické bičování a hanění sebe sama, svých dětí, předků, přátel? A co je vede k tomu mít potěšení z toho, že čtenáře, celý jejich národ, autor nazývá „české svině“. To prostě není normální. Za takovéto výrazy se i vraždilo a vraždí, v hospodách i mezi šlechtici.Za použití výrazu židovská anebo cikánská svině můžete jít do vězení… Ostatně vlastně za každé hanobení rasy. Tedy i Čechů. Na to je zákon.

Trestní zákoník: § 355 Hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob:
(1) Kdo veřejně hanobí
a) některý národ, jeho jazyk, některou rasu nebo etnickou skupinu, nebo
b) skupinu osob pro jejich skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že jsou skutečně nebo domněle bez vyznání,
- bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.

(2) Odnětím svobody až na tři léta bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1
a) nejméně se dvěma osobami, nebo
b) tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem.

V žádném případě nevolám po tom, aby byl bloger popotahován policií. To, že žijeme mezi rozumnými lidmi a ve slušném státě, právě to, že i takovouto sprostotu může někdo veřejně napsat, ukazuje, že jsme stále svobodní.

Ovšem divné je, že jej ani nikdo neudal. Pitomců tady máme taky dost a udávají kdekoho za kde co. Někteří na to mají dokonce registrované skupiny. Možná proto, že to bylo o Češích. To by žádný státní zástupce neuznal. Ale zkuste něco takového napsat o nějakém jiném národě anebo etnické skupině a budete se divit.

Místo toho, aby byl někdo pohoršen, dotčen, tak jsou mnozí „nadšeni“. To není normální. Existuje někde nějaký národ, který by byl stejně flagelantský jako Češi? Naši nejbližší, Slováci, by vám dali hned na hubu. Ale pozor! Mimořádní flagelanti jsou Rakušané. Zvláště pak městští obyvatelé a mezi nimi pak nejvíce levicoví intelektuálové.

Možná to má něco společného s tím, že po násilné rekatolizaci, když předtím byli flagelanti vyhnáni z Čech a Rakouska císařem Karlem IV., navrátili se v hojné míře po zavedení katolictví jako povinné víry. A rekatolizace se netýkala jen Čech a Moravy, ale významně také Horních Rakous. Ty byly obraceny Ferdinandem II. z protestanství na katolickou víru drakonickými postupy. Včetně poprav předáků a brutálního nátlaku na obyčejné občany.

Psycholog by možná hledal důvod v působení hluboké, u údajně ateistických Čechů až „ponorné“ víry. Kdy vnitřní vyznavači Božího desatera pociťují také hlubokou intuitivní potřebu očistit se od vin, skutečných či domnělých. (Téměř nikde jinde v Evropě nenajdete v mediích takové tirády o morálce, zlotřilosti, kradení, úplatcích atd. jako u nás.)

Tuto vnitřní potřebu morálně očistit sebe a okolí, řešila už Bible. Starý zákon. Ten umožňuje zbavit se hříchu a špatných činů přenosem viny na někoho druhého. Tedy hledáním obětního beránka. Jenže jako kolektivní obětní beránek českých vin Češi? Vlastní národ?

Možné to je. Wikipedie nám říká, že „pojmem obětní beránek bývá někdy označován konkrétní člověk (nebo i skupina lidí), který bývá považován/a za původce všech možných příčin našich vlastních obtíží, osobních chyb či kolektivních nedostatků“. Tento termín pochází od starých Izraelitů, u kterých šlo o obětního kozla, který na sebe vzal všechny hříchy a viny rodu a byl vyhnán do divočiny. Všimněte si, že všichni ti, co čechům spílají a nadávají, sami sebe z této množiny jaksi extrahují. Jako náš bloger. To oni - ne já! Já jsem „čistý“. Už jen tím, jak na ně, nečisté „statečně a nekompromisně“ ukazuji.

Mne však napadlo ještě jiné vysvětlení. A to že se může jednat o kolektivní posttraumatický syndrom. Rok 1938 byl po více než sto padesáti letech úspěšného postupu českého národa skutečně traumatem. A dodnes je. A to trauma pak bylo znásobeno rokem 1948 po krátké pauze naděje 1945-1947. A následně - po výbuchu nadšení pro „socialismus s lidskou tváří“ v roce 1968 - přišel další šok. Ovšem i rok 1989 vzbudila mnohé marné naděje, aby se pak rychle ukázala drsná realita skutečného světa.

Jak vzniká vlastně dlouhodobý posttraumatický syndrom? Podle Blahoňovské, Tuckera, Vymětala aj. je syndrom posttraumatické stresové poruchy (PTSD) definován jako duševní porucha, která vzniká po náhlých, život či osobní integritu ohrožujících událostech. Otřesnou událost může zažít přímo pacient sám nebo jeho blízký člověk nebo skupina blízkých, podle mne, jako laika, také celý národ.

V současné době nahlížejí vědci na PTSD zjednodušeně řečeno jako na stav, kdy selže začlenění traumatického zážitku mezi ostatní každodenní zkušenosti. Mezi spouštěče nepatří jen osobní zážitky, ale také společenské události jako přírodní katastrofy, válka, okupace atd. Tento stav náš národ zažíval v letech 1914-1918 – ve válce bojovalo 1,4 milionu Čechů a padlo 138 000 vojáků z českých okresů.

Trvalý stres zažíval národ od roku 1938 do roku 1989, tedy padesát jedna let. Přičemž po krátkém období nadšení prožívá národ morální a hlavně společenskou krizi opět nejméně od roku 1996. Ta překrývá i mimořádně dobrou ekonomickou situaci. V mnohém se podobá trýzni z neopětované lásky. Jak jsme snili o Masarykově republice, o západu Evropy, která nás - jistě si vědoma zrady, které se na nás opakovaně dopustila - nás přivine na svoji hruď. V Listopadu se to vše naplnilo! Potentáti odtamtud i odjinud nás navštěvovali, kynuli nám a vysílali úsměvy a pak přišla realita. A my jsme zhrzeni Jak jsem našel na jedněch stránkách věnovaných lásce:

„Kdo by neznal trýzeň neopětované lásky? Ten cit, který se zmocní myšlenek člověka, jeho dnů a jeho nocí. Kdy střízlivý rozum absolutně přesně ví, že nemá šanci, ale srdce se ještě stále pokouší.“

Nejsme v tom sami. Už Franz (František) Gellner psal o zklamání z ideálů a zhrzené lásky ke světu:

Paříži, město rozkoše, zdali
Víš, že tam v dálce, tam doma,
Jméno tvoje jsme vyslovovali
Třesoucíma se rtoma?....

Na dlouhé lavičce za noci v dešti
Sedím na nábřeží.
Paříš, jež jásá a tančí a třeští,
Přede mnou v temnotách leží…
Tam baví se veselá Paříž.

Kdo peníze má, vše koupit si může,
vína se napije, nají se masa,
jsou na prodej písně, jsou na prodej růže,
jsou na prodej polibky, láska i krása.

Viděl jsem kraje bohaté, chudé,
leckde jsem v světě se potuloval.
Tuhletu pitomou pravdu jsem všude
zrovna jak v Paříži konstatoval.

No a my zjistili, že od začátku 20. století v těchhle věcech zas tak nic moc nezměnilo. Máme pocit, že sedíme na lavičce v noci a dešti a „oni“ se baví.

Typické příznaky posttraumatické stresové poruchy jsou negativní emoční stavy a také ztráta pozitivních emocí. Zdá se mi, že právě tímto trpí značná část české populace, zvláště ta starší.

Podle odborníků postižení mohou mít pocit ztráty citlivosti, trpí neschopností prožívat radost, zažívat dlouhodobě příjemné pocity. Naopak může být přítomen stálý pocit znechucení, nuda, otupělost nebo naštvání. Schází jim požitek ze života. Cítí se vyhaslí a chladní, zklamaní životem a často jsou neustále podvědomě agresivní. Osobně to vidím a čtu u většiny členů generace 50+ a také generaci 15+ až 30+ (ale to je jiný problém). A jedni i druzí dnes ovládájí media a zpětně ovlivňují tyto skupiny.

Jako obranné mechanismy frustrace bývá uváděna často tzv. obranná projekce, tedy přenesení viny za svůj neúspěch na jiné. Své špatné vlastnosti osoba přisuzuje druhým a tím se sama před sebou ospravedlňuje (viz).

Mám pocit, že to na pana Větvičku padne jako ušité.

Vždy je dobrá porovnat vše se statistikou a je také dobré využít různé mediální a sociologické výzkumy. Statistika nám říká, a můžete si to mnozí vyzkoušet sami na svých přátelích, že čtení blogů a posílání emailů je oblíbeno nejvíce ve skupině 50+. Ve skupině 20+ velice málo a ve skupině 15+ prakticky nula.

To znamená, že tyto články čtou většinou pamětníci „starých časů“, stejně jako noviny obecně, a také tato skupina nejvíce sleduje zprávy na ČT 1 a na Nově. Sami se přitom potýkají, jako každá odcházející generace, s vlastním psychickým vyhořením, často s negativním hodnocením vlastního života. Ty lze rozdělit, na:

1. u krajanů-emigrantů na dobu od jejich útěku do „svobody“ a splnění/ nesplnění tehdejších snů a plánů

2. u „domácích“ na dobu od listopadu 1989, kde vidíme, že velká část ideálů a představ, často dosti naivních, které jsme obecně měli, se ztratila v nenávratnu.

To se projevuje jak v nespokojenosti s vlastním životem, tak v až patologické nenávisti k politickým „představitelům“, do kterých jsme si často projektovali naše sny – viz např. Patologická nenávist a mediální poprava, NP 4.10.2012.

V podstatě stejný článek by se dal dnes napsat o náhle vybujelé magoristické nenávisti tu vůči Miloši Zemanovi, tu vůči „Rusákům“, jiní zas vůči „Američanům“. Přičemž se v této nenávisti naprosto nehledí na pravdu, logiku, ani na nic jiného. A občas jsou to spíše - a to i v tzv. „seriozních novinách“ - víceméně spíš skřeky trýzněné duše než něco jiného.

Já samozřejmě nevím, proč to autor psal. Některé jiné jeho články jsou dobré, některé vynikající, ovšem toto byla děsivá křeč.

Strašlivé je (anebo možná jen moderní), že toto duševní trýznění sebe sama, to sebeobviňování už není žádným módním vynálezem jako je oikofoibie, ale skutečným pláčem mnoha duší.

Až zase budete číst, jak jsou Češi hnusní, a budete psát do diskuzí na netu, že Češi kradou, že jsou to opilci, že žijí ve „spálené zemi“ (jak nám to lhal Zeman), či jak v depresi, že se jeho sny neplní, vykládal Havel, že u nás „vládne blbá nálada“, pamatujte si.

Podle autorů těchto pamfletů, a když jim přikyvujete, i sami podle sebe, jste to vy, ti hnusní Češi. Ty české svině. Vy jste ti největší zloději, největší úplatkáři i alkoholici, burani a blbečkové Eropy a celého světa.

Tak to o nás píší a my si to tak píšeme sami o sobě. A je jedno, zda bydlíme v Horní Dolní, v Austrálii, v Kalifornii anebo někde u Rýna.

A pokud si nemyslíte, že jste všechno to hnusné, co o vás, tedy o nás, napsal pan Větvička a další podobní, nežerte jim to. A používejte mozek. Neposílejte neustále emailem ty idiotské vyprávěnky, co neustále kolují o hrůzách u nás, jak je všechno hnusné a zničené. Neposílejte to bezmyšlenkovitě dál a dál, chováte se jako hlupáci, za které vás autoři mají.

Považuje-li pan Větvička sebe anebo svoji rodinu za „české svině“, je to jeho problém. Viděl jsem kousek světa (malý, chtěl bych větší), ale náš stát ani náš národ, jak jsem zjistil, jako takový nejsou žádné svině. Poznal jsem většinu Čechů jako lidi čestné, slušné a pracovité.

Při posuzování morálnosti doby a vykřikování o tom, že místo ideálů máme dnes jen mamon, což najdete v každém druhém takovém řetězovém „strašlivém odhalení“, se držím hesla spisovatelky a filosofky Ayn Randové:

„Prchej o život před každým, kdo ti říká, že peníze jsou zlo, neboť tato věta je poplašným zvonkem blížícího se lupiče.“ (Citováno z bezvadné knížky Benjamina Kurase „Soumrak bílého muže“.)

Co se týká lidí, držím se hesla: „Gauner není ten, kdo někdy vyvede něco špatného. Ale ten, kdo to dělá rád.“

A ten, kdo nejvíc pomlouvá a uráží jiné, bývá většinou sám největší gauner. To jsem nikde nevyčetl. To mne naučil život.