Nebojím se islámu ani islamistů. Bojím se jejich páté kolony, islamofilů. Bojím se lidí, pro které je prchavý a falešný pocit vlastní výjimečnosti víc, než rozum, cit a pravda. Prostě poturčenec horší Turka.
„Zastávám se slabších, i když nejsou v právu,“ zpívá skupina NightWork. Je to motto lidí, kteří si svoji „kvalitu“ neumí dokázat jinak než hlasitým internetovým bojem se všemi druhy „netolerance“ a „nenávisti“. Nedokážou zasadit strom, vést dětský oddíl na výlet, zorganizovat vyčištění lesa nebo orientační závod. Nepomáhají sousedům, důchodcům s taškami, nepouštějí v MHD sednout, neposílají peníze na charitu (těžko z platu pracovníka neziskovky). Ale hlasitě se na facebooku a v internetových diskuzích zastávají „utlačovaných menšin“, tedy dříve Romů, dnes muslimů. A proto jsou lepší a morálnější než my všichni, kteří děláme všechno to dříve vyjmenované.
Představte si sebe, jak vstoupíte do debaty o islámu s cílem něco se dozvědět. Jste poměrně nezatíženi předsudky, jen vám něco na islámu „tak nějak nesedí“, ať už je to obsah té ideologie, citáty z Koránu, sunna s hadísy nebo nepřetržitý proud zpráv o hrůzách, zvěrstvech a násilnostech páchaných těmi, co se k islámu hlásí. Neodsuzujete muslimy, dokonce jich pár znáte, ale nadhodíte oprávněnou myšlenku: „Není ten islám ve své podstatě nějaký pokažený?“ A místo toho, aby vám začal někdo kvalifikovaně oponovat a mohlo dojít k diskuzi, že zaprvé určitý problém existuje (první krok k jeho vyřešení), ale že se někdy zveličuje, případně jeho kořeny spočívají jinde, což by mohlo vyústit v konstruktivní debatu, jste napaden bandou „sluníček“ a přes toto jejich označení upadnete do argumentační temnoty.
S takovými lidmi se nedá vést dialog. Přesvědčovat je nemá cenu, nadávat jim není čestné a stavovské, pokoušet se zjistit jejich motivaci je bizarní koníček - podobně jako zkoumat myšlenky masového vraha. Slabší „kusy“ dokážou svojí amorfní argumentací dokonce znejistět a zahanbit. Jejich argumentace nectí ono biblické pravidlo „vaše řeč budiž ano, ano, ne, ne“. Z nepříjemných pravd se dokážou brilantně vykroutit, odvést řeč jinam, začít rozpitvávat detaily, a jakmile ukážete sílu v detailech, úplně otočit a celou debatu naprosto zobecnit.
Koníčkem islamofilů je hledání špíny na Čechy, případně Evropany. Uherský Brod byl pro ně pastvou, údajně srovnatelnou s Charlie Hebdo. Protože jeden psychopat je přeci stejný projev českého terorismu (Vrah z Uherského Brodu byl jeden z nás, Jiří Pehe, 27.2.2015). Protože vyšinutý jedinec byl přeci Čech, takže všichni následujeme ideu češství, která nás vede k vraždění. Na třicet proslovů imámů, kteří vyzývají k nenávisti, bití žen, znásilňování manželek a pedofilii vám předhodí z útrob internetu vyškrábnutý projev nějakého pomateného rabína nebo kněze, který taky vyzývá k nenávisti (protože na internetu najdete všechno, podporu pro jakýkoliv svůj argument, a případně i pro opačný). Když etnický Čech ze žárlivosti poleje svoji bývalou kyselinou, začnou skákat pět metrů do výšky a křičet: „Vy (vlastní vyloučení) Češi jste horší než Pákistánci,“ přičemž pákistánští muslimové to mají jako národní sport. Na desítky útoků, počínajíce 9/11, přes Madrid a Londýn po Paříž, vám předhodí jednoho Breivika. A tak by šlo pokračovat donekonečna. Dokonce si ani neuvědomují tu dvojkolejnost myšlení, kdy křikem „jste stejně špatní jako oni“ vlastně říkají, že ti „oni“ (tj. muslimové) jsou taky všichni špatní, což není pravda.
A víte, co je nejhorší? Že tomu opravdu věří. Že nedokážou pochopit, že čin pomateného jedince, který je shodou okolností Moravák, rybář a letecký modelář, není výsledkem jeho silné sebeidentifikace s moravanstvím, rybářstvím a leteckým modelářstvím, zatímco u islámského terorismu to výsledkem indoktrinace je. Že sice je problém, když někdo znásilní manželku, ale že to je v naší kultuře způsobeno tím, že je prase a hajzl, ne, že to považuje za správné, přirozené a potvrzené všemi autoritami, které uznává. Že je rozdíl, když k násilnostem dochází v řádech promile a když k nim dochází v řádu procent či desítek procent. Že prostě existuje určitá míra, hranice, přesné a neokecatelné vymezení zla. A že je třeba jej pojmenovat a vystupovat proti němu. Ne relativizovat, zamlžovat a odmítat. V tom jsou mi mnohem sympatičtější sami muslimové, protože někteří se dokážou o těchto věcech bavit normálně, taky jim vadí a ten problém cítí. A vlastním příkladem se proti tomu snaží vystupovat. Takže opět se potvrzuje ono staré pořekadlo „poturčenec horší Turka“.
Se svolením autora převzato z Valencik.blog.idnes.cz