Pozvánka na výstavu Stanislav Kraus a přátelé - osudy 2. světové války

Je už to přes dvacet let, co jsem koupil na nějaké burze asi deseticentimetrový štůsek feldpostek, tedy korespondenčních lístků prošlých polní poštou za první světové války. Jsou hustě popsány tužkou, ostrým a drobným písmem. Obsahem jsou zážitky z fronty i zázemí a jejich autor se uměl vyjadřovat. Celou tu dobu si říkám, že jednou, až bude čas, to přepíšu. Ten čas přišel a najednou nevím proč, koho by to zajímalo? Antikvariáty jsou plné knížek, které ještě nedávno byly na burzách jen pro známé a násobně se přeplácely. A první světová válka nebyla příliš v kurzu už tehdy.

Doba jde vpřed. Když se v době reálného socialismu řeklo "třistadesítka", kolegové v práci se hned chytili a následovala vzrušená debata. Po listopadu 1989 byli naši západní letci a vojáci i jejich pozůstalí zavaleni žádostmi různých sběratelů o nějaké památky. Někteří něco někomu nechali. Jiný letec celou pozůstalost věnoval jistému velkému museu s celostátním záběrem. Když si v něm chtěl po čase něco půjčit zpět, zjistil, že z pozůstalosti jsou trosky, většina rozchvácena, zbytek na jedné hromadě s něčím jiným. Některé věci pak bylo možno za drahý peníz koupit na burzách, vše už ale jako artefakty bez historie a souvislosti. Bylo v té době zvýšeného zájmu těžko poznat, kdo je kdo. Někdy začátkem devadesátých let na jedné z prvních vzpomínek na čsl. parašutisty v Resslově ulici přistoupilo ke třem Klapálkovcům, tedy našim vojákům od Tobruku, několik mladíků. Takových tam bylo víc a většinou se ostýchali. Tihle ne – vyzařovala z nich jakási vnitřní síla. První jejich otázka byla: "A kolik jste v té válce zabili dětí?" Já z toho měl zkažený zbytek dne, pánové ale klidně a věcně odpovídali prosťáčkům. Těm asi jejich školitelé slibovali jinou reakci, protože jejich suverénnost se rychle změnila v jakýsi polohysterický šok. Jak se později začalo ukazovat, nebyl to zbytek nějakého komunistického štvaní, jak jsem si tehdy myslel.

Stanislav Kraus

A doba šla dál. Nejlíp se to poznalo na každoroční vzpomínce na padlé začátkem listopadu, Poppy day, na britském vojenském hřbitově na Olšanech. Napřed zmizeli legionáři, jako poslední ještě několik let chodil v uniformě italský legionář pan Sojka, postava i tvář jako model pro sochu. Po nich začali odcházet zápaďáci. Letci z RAF, mezi nimi Alois Konopický, zbrojíř z třistajedenáctky ve staré britské uniformě, který se před listopadem 1989 i po něm soustavně angažoval ve věcech našich příslušníků RAF. Vojáci od Tobruku i od Dunkirku, nejvýraznější z nich Stanislav Kraus v battledressu, který prošel krutou sovětskou internací a pak jako zástupce velitele kombinovaného oddílu čsl. obrněné brigády přijel začátkem května 1945 do Prahy ještě před Rusy. Zmizeli i nezaměnitelní Svobodní Francouzi i vojáci tak exotiční, jako palubní pilot HMS Invincible.

Je rok 2012 a hovory o třistadesítce je už jaksi marné zavádět. Pro staré to není aktuální téma a vysvětlovat něco těkavým lidem bez zájmu a s prefabrikovanými názory, kteří mají popletené nejen války, ale i staletí, je zbytečné, nehledě k tomu, že vysvětlující při tom snadno zneuctí svůj vztah k vysvětlovanému. Ano, ti, kteří si vše vojenské spojují s mrtvými civilisty, s dětmi v tratolišti krve nebo přinejlepším se šikanou nebo se Švejkem, učí dnes na universitách, ovládli masová media a v této stále nejistější době prakticky zrušili armádu. Ti přemýšlivější s vnitřní úctou, kteří si kdysi netroufli oslovit pány, které považovali za hrdiny, s překvapením zjišťují, že se z nich stávají extremisté.

Nevím, jestli se někdo z našich zahraničních vojáků považoval za hrdinu. Není to nějak v naší povaze. A pak, na rozdíl od Němců nešli za válečnou slávou ani, tak jako mnozí vojáci současní, za penězi. Bez zviditelnění a bez profitu - tohle se těm nevědomým a těkavým nejhůř vysvětluje. Vlast, národ? Tahle slova nějak změnila význam, stejně jako třeba slova láska a pravda. A přece je jakási prastará zkušenost, táhnoucí se napříč věky a civilisacemi, že každou společnost drží dva pilíře, náboženství a vlastenectví. Zatímco náboženství jaksi zastřešuje přirozenou víru lidí v transcendentno a určuje pravidla chování, vlastenectví má základ v rodině. Sounáležitost s rodinou se přenáší k sounáležitosti s obcí a s širší obcí, tedy vlastí. Pamatuju si, jak jako kluk jsem měl radost z každého nového domu v naší – tehdy – vesnici, z toho, že si další soused vydláždil chodník před barákem, a jak mě po letech potěšilo, když jsem o tomtéž četl u Konrada Lorenze. Byla to ovšem doba před příchodem blahobytu. Bez vlastenectví, tedy bez vědomí sounáležitosti a bez živé víry spojené se všeobecně přijatými pravidly chování, společnost nějakou dobu může pokračovat setrvačností. To už ale zpravidla klepe na vrata nějaká čerstvá síla, která se ujme dožívajícího celku a předělá ho ke své podobě. Tedy způsobilé předělá, ostatní kvůli nebezpečí nákazy vyžene nebo pobije. Dřív to bylo intuitivní a samozřejmé, v nezápadním světě je to tak zřejmě dodnes.

A jsou i další slova, která by těm vojákům zněla trochu velkohubě, totiž tradice a čest. Kdo z nás si ještě pamatuje nějakého našeho předválečného důstojníka, ten švih, tu břitkost, to sebevědomí i ve vysokém věku. Jeďte do Anglie, tam to ještě uvidíte. Takového nezlomí nějaká nařízená kapitulace a zneuctil by sám sebe, kdyby nebojoval dál. Tuším, že u některých, ba mnohých, kteří sloužili už před válkou, bylo rozhodující právě vědomí povinnosti a hanba z ponížení.

No, nevím, jestli by s tím vším takhle napsaným souhlasili. Zeptat už se vlastně není koho a o takových věcech se stejně nikdy moc nemluvilo.

Zeptal jsem se tehdy mladíka, od něhož jsem feldpostky koupil, odkud je má. "To je po nějakým dědovi," zněla odpověď. "A co po něm ještě máte, nějaký fotky, papíry?" "Jo, a taky tam byly nějaký odznaky, ale to už je prodaný." Co není v živé paměti, to je mrtvé a přerušenou tradici neoživí ani kluby plné sběratelů ani přepsání stohu feldpostek na počítači. Pro uchování tradice je důležitý častý dotyk s původní atmosférou, udržování ducha. Kdo byl na letišti v North Wealdu ve starém hangáru s předměty ponechanými tak, jako by piloti právě odstartovali proti Němcům, s naléhavým hlasem Very Lynn znějícím z amplionu v baru a s protiletadlovým stanovištěm z pytlů s pískem před vstupem, ví, o čem je řeč. U nás už je to záležitost ponejvíce osobní a rodinná.

Když byla před dvanácti lety za účasti generála Fajtla a jiných odhalena v Jičíně pamětní deska bratřím Krausovým, Stanislavovi, o kterém už byla řeč, a Josefovi z RAF, jeden z řečníků, plukovník Úlehla, stíhač u Svobodných Francouzů, projevil překvapení, že se něco takového vůbec ještě koná. Řekl doslova, že je to v téhle době zázrak. Hybatelkou dění byla tehdy vdova po Stanislavu Krausovi Alena a její dcera Hanka. Letos se jim oběma podařilo zázrak zopakovat. Iniciovaly v jičínském museu výstavu koncipovanou původně ke stému výročí narození generála Stanislava Krause. Zásluhou historičky musea a kurátorky výstavy paní Jany Kořínkové je výstava rozšířena i o některé jeho spolubojovníky, které spojuje Blízký východ nebo jičínský region, a zejména o jeho bratra plk.Josefa Krause. Ten byl velitelem zbrojířů 310. Sq. od jejího založení, po invasi byl přeřazen britským velením z našeho 134. Wingu do funkce velitele zbrojířů britského 145. Wingu operujícího už z Francie a později z Německa.

Je vzpomenuto celkem na jedenáct mužů. Z letců má samostatnou exposici ještě pilot František Mlejnecký z 310. Sq,, který zemřel před čtyřmi lety v Anglii a z jehož anglické pozůstalosti se podařilo získat některé věci. Na výstavě je kromě papírů a fotografií i dostatek trojrozměrných předmětů. Kromě uniforem Stanislava Krause a vyznamenání namátkou písek z Tobruku, karty RAF, s nimiž se hrálo u třistadesítky, polní lehátko a židle, lodní pytle. Nevadí, že vyznamenání nejsou kompletní – u Stanislava chybí dvě britská, u Josefa "Member of the British Empire", v citaci "za mimořádné zásluhy o Britské Imperium". Obě skončila po roce 1948 v šupleti nějakého komunisty. Litovat lze jen toho, že se na výstavu nevešlo všechno – třeba ze dvou typů polního plátěného skládacího umyvadla je vystaven jen jeden. Většina předmětů je vystavena poprvé a není příliš pravděpodobné, že by byla vystavena ještě někdy příště.

Výstava Stanislav Kraus a přátelé - osudy 2. světové války je v jičínském museu v zámku na náměstí a potrvá do 2.12.2012.