Staří Řekové měli za idiota občana, který se nezajímal o veřejné záležitosti – v našem případě by to pak byl občan, který třeba nechodí k volbám. Je ale zároveň v odborné literatuře známo, že pravděpodobnost, že voličův hlas něco ve volbách ovlivní, je stejná, jako že se cestou do volební místnosti stane obětí dopravní nehody. Tedy číslo v řádu desetitisícin. Jestliže by tedy racionálně se chovající volič vlastně neměl jít k volbám, protože k tomu nemá žádný rozumný důvod, pak idioti v původním slova smyslu nejsou ti, kteří se voleb neúčastní, ale naopak ti, kteří k volbám chodí. Jejich "nákladem" je už jen cesta do volební místnosti a zpět – jestliže ho tedy opravdu nesrazí auto. V porovnání s výsledkem, který jednotlivý volič vlastně nemůže ovlivnit, jsou jeho náklady mnohonásobně vyšší. Přesto ale, často ve většině, občané k volbám docházejí.

Teoretici mají pro toto zvláštní chování, které je v rozporu s ekonomickou racionalitou, různá, ale ne zrovna přesvědčivá vysvětlení. Možná tady ve skutečnosti platí něco podobného jako v případě, kdy si daňoví poplatníci jako plátci za veřejné statky, jako je policie, školství nebo zprávy o počasí, myslí, že nejsou plátci za veřejné statky. Že to všechno v platí stát nebo prostě ti ostatní. Neboli trpí fiskální iluzí. Stejně tak volič může trpět volební iluzí – může si myslet, že jeho hlas něco znamená a že o něčem rozhoduje. Druhým důvodem může být volební účast jako stvrzení přináležitosti k dané komunitě, stvrzení občanství. Odměnou je emocionální zisk právě z faktu sounáležitosti s daným společenstvím. A ten je vyšší než jeho náklady na volební účast.

To samozřejmě platí pro volby na všech úrovních – od senátních po obecní. Místní nebo krajské volby však mají navíc jednu zvláštnost. Volí se tam sice podle stranických kandidátek, ale ve skutečnosti vlastně o žádnou politiku ani nejde – na to, jestli se postaví nový most, rekonstruuje sportovní stadion nebo městský park v té či oné obce nebo městě, nemá žádná levicovost nebo pravicovou nebo podoba koalice místní, a třeba i krajské "vlády" žádný vliv. Politika a politické rozhodování se děje v Parlamentu, nikoli krajích nebo obcích. Z větší části to platí také pro Senát, kde se skutečná politika neprodukuje a jeho role je okrajová.

Vysvětlením nízké volební účasti v posledních volbách tak je alespoň z nějaké části vědomí voličů, že jejich význam je omezený, ale také toho, že tyto volby vlastně o politice vůbec nejsou. To si zřejmě uvědomovalo alespoň určité procento pravicových voličů, a tudíž volby ignorovalo, zatímco díky vzdělanostnímu složení levicových, zejména komunistických voličů, lze předpokládat, že tam bylo podobných mnohem méně, tudíž účast – i vzhledem ke stranické disciplině – mnohem větší. Jejich mylná představa, že o něčem politicky rozhodují, plus jejich emocionální zasaženost současnou politikou pak vedla k rozhodnému vítězství levice.
Ve skutečnosti na celkové politické mapě vlastně neznamená nic. Naopak může sloužit jako důrazné varování, zřejmě ale poslední, že rudé nebezpečí je třeba brát velmi vážně a posloužit tak k příští aktivizaci pravice (nebo lépe řečeno ne-levice, protože o skutečné reálné pravici lze u nás těžko mluvit).

Pryč jsou ale doby, kdy bylo možné na komunistické přívržence pohlížet jako na postupně vymírající obyvatele rozpadajícího se skanzenu, jehož příslušníci se sejdou jednou za rok na prvního máje a poklábosí u piva a párku, zatímco hrstka jejich mladých nástupců má sice vášnivá srdce, ale to je tak vše. Skutečné nebezpečí potvrzují komunistické výroky o věšení pravicových politiků a voličů – a je vedlejší, jestli zazněly skutečně nebo byly nějakým způsobem podvrženy - protože na internetových Novinkách rychle nasbíraly přes 1 200 souhlasných bodů. A tyto hlasy byly skutečné. Vezmeme-li v úvahu omezenou počítavou vybavenost a gramotnost komunistických voličů, pak s těmito výroky ve skutečnosti souhlasí komunisté a jejich přívrženci v počtu desetitisíců. A je třeba je brát i smrtelně vážně.