Stigmatizace rané předškolní výchovy je absurdní a nebezpečná

Vláda minulý týden schválila balík reforem navržený ministryní práce a sociálních věcí Michaelou Tominovou, kvůli kterému by měli slavit liberálové nalevo i napravo. Pokud ho schválí i zastupitelé, rozšíří rodičům výběr možností, jak skloubit práci a rodinu, aniž by při tom stát kohokoliv do čehokoliv nutil.

Rodiče s vyššími příjmy budou moci vyčerpat dvousetdvacetitisícový rodičovský příspěvek během půl roku, doteď bylo minimum dva roky. Rodiče bez příjmů, typicky studující, získají možnost vybrat částku už za dva a půl roku místo dosavadních čtyř let. A navíc se ruší dosavadní limit 46 hodin, které smí dítě mladší dvou let strávit měsíčně v jeslích; dnes víc hodin v takovém zařízení znamená konec čerpání příspěvku.

Komu dosavadní pravidla vyhovovala, pojede podle nich dál. Koho omezují, tomu se od konce roku uleví. Přesto se ale reforma dočkala pozoruhodně namíchnutého komentáře od Martina Fendrycha, ve kterém se dá najít všechno, co dělá z českých diskuzí o rodičovství libůstku pro masochisty. Text míchá spekulace bez opory ve faktech s rychlými morálními odsudky.

Absurdní představa, že jesle zmenšují rodiny, nemá oporu ve faktech

První zavádějící údaj lze najít hned v titulku. „Porodit dítě, půl roku si ho užít, potom odevzdat na výchovu“ totiž jen tak nepůjde. V první řadě – je sice teoreticky možné zapsat do jeslí i dítě mladší než je rok, drtivá většina ale nabírá batolata od roku výš, případně starší. Většina maminek navíc po porodu nezačíná hned s čerpáním rodičovského příspěvku, ale je půl roku na mateřské dovolené a pobírá peněžitou pomoc v mateřství – vrátit se jen tak do práce nemůžou.

Vzápětí se Fendrych pokouší prodat rozšíření možností jako omezující diktát. Reforma prý řeší, „jak matku co nejdřív zbavit čerstvě narozeného dítěte“. Tak ještě jednou: „čerstvě narozených dětí“ se změny netýkají, a především tady nikdo nikoho dětí nezbavuje. Stát jen nově rodičům povoluje zajistit profesionální péči o dítě na víc než dvanáct půldnů v měsíci, pokud se pro to z nějakého důvodu rozhodnou.

Novinka se dotkne jen malé části populace: zdaleka ne všichni rodiče mají o jesle zájem a bohužel zdaleka ne všichni, kteří mají, do nich své děti dostanou. Podle statistiky ministerstva školství se předškolně vzdělává 932 dětí mladších dvou let – srovnejte s 25 276 dětmi mladšími tří let (viz tabulku B1.4.1). Dá se čekat, že díky odstranění regulace zájem vzroste, těžko se ale z full time jeslí pro batolata stane většinová záležitost. Chybí samotné jesle, rodiče zůstávají doma s mladším dítětem, někteří si chtějí i to jedno užít co nejdéle.

Fendrych přesto věští, že stát nahradí otce i matku. Což je nesmysl i proto, že jesle a stacionáře v Česku častěji zřizují soukromníci nebo obce než stát. A i když jim stát dává jisté požadavky, například na vzdělání vychovatelek, nejde o gulag, který by děti násilně indoktrinoval státní ideologií. Program soukromých jeslí záleží víc na přání rodičů než ministerských úředníků.

Dál Fendrych varuje, že „známým důsledkem kariérní rodiny“ je malý počet dětí v rodině. V Česku s minimem dětí v jeslích rodí ženy v průměru 1,53 dětí. V Dánsku, kde navštěvuje jesle nebo má hlídání 91,2 % ročních až dvouletých dětí, je to 1,69. Podobně jsou na tom další severské státy se sociálním systémem usnadňujícím rodičům návrat do práce: Finsko hlásí 1,71, Švédsko 1,88 a Norsko 1,75 dítěte na ženu. S jistou opatrností lze tedy kontrovat protiargumentem: je naopak možné, že lepší nabídka předškolní péče může pomoci založit rodinu i těm, kteří mají obavy z následků takového kroku na rodinný rozpočet nebo na kariéru.

Stigmatizace jeslí škodí rodičům i dětem

Fendrychův text v tomto bodu kopíruje rozšířený idealistický názor: děti si člověk pořizuje proto, aby miloval jenom je a dal jim všechen svůj čas, bez ohledu na peněženku, bez ohledu na kariéru.

Tenhle moralistický pohled opomíná dvě důležité věci. Za prvé, existuje mnoho rodičů s podprůměrnými příjmy nebo svobodných matek-studentek, kteří chtějí dát svým dětem to nejlepší, což ovšem nejde s minimálním rodičákem a pouhými 46 hodinami klidu na práci měsíčně. Kdo nemá příbuzné, typicky babičku, stává se v takové situaci adeptem na ubytovnu. Kdo příbuzné má, tomu se komplikuje stěhování za prací. Možnost vybrat příspěvek rychleji a možnost nechat dítě v jeslích déle je darem z nebes nejenom pro tyhle rodiče, ale i pro jejich děti. Je paradoxní, že to Fendrychovi nedochází, když se v textu dvakrát zaklíná chudými, kterých se prý reforma netýká. Týká.

Za druhé, ženy – které na rodičovské zůstávají výrazně častěji – nelze odsuzovat za to, když přiznají: miluju svoje dítě, ale je pro mě příliš velký nápor dva roky nebo déle řešit jenom plíny a soplíky. Ve svém okolí vidím, jak devastující účinek může takové společensky vynucené sebezapření mít na vztah k sobě samotné, k partnerovi a pochopitelně k dětem. Snaha nebýt „špatnou mámou“ snadno vyústí v pravý opak.

Vláda ČSSD, ANO a KDU-ČSL udělala něco, co od ní po minulých zkušenostech občan moc nečekal: dává lidem širší manévrovací prostor pro to vybrat si, jak budou žít a vychovávat své děti. Oslavujme to. A nechejme dýchat ty, kteří mají odlišné preference.