Novelu zákona, která zvyšuje dosavadní zdroje Státního fondu pro kinematografii na víc než trojnásobek (odhady jsou skoro až ke třem stovkám milionů ročně), nejprve schválili poslanci Sněmovny, poté v jejich znění odmítli a řadou pozměňovacích návrhů doplnili senátoři, a nyní v původním nezměněném provedení opět prosadili poslanci. Nyní leží zákon v presidentské kanceláři a čeká na názor hlavy státu. Ta má příležitost použít své právo veta v nanejvýš vhodném případě.

Oč v zákoně jde? Jednoduše řečeno – zdaňuje úspěch. Privátní podniky, které generují zisky (soukromé televize, ale i třeba videopůjčovny) jsou podle něj povinny přispívat pevnými procenty ze svých obratů na „podporu českého filmu“. Jde však především o podporu českých filmařů, tedy tvůrců, kteří nedokážou vymyslet takové projekty, aby na ně získali finanční prostředky odjinud, než prostřednictvím rozmanitých penězotoků ze státního, resp. veřejného rozpočtu. Tito „veřejnoprávní“ tvůrci samosebou vykonali příslušný lobbing, aby poslance přesvědčili o tom, že je lepší udržet při plném žejdlíku několik filmařů, než zachovat zdravý rozum a přirozené zákony kapitalistického trhu.

Ochranářství vůči slabým, nemocným, ohroženým atd. je samozřejmou a nezbytnou součástí trhu. To však platí pro uprchlíky ze zemí, kde zuří válka, pro pacienty s nevyléčitelnými nemocemi, pro lidi staré a opuštěné. Není jediný důvod, aby to platilo pro filmaře. Přesto mají teď možnost dostat zákon, který jim přilepšuje neporovnatelně víc, než jiným skupinám činného obyvatelstva, třeba sportovcům, hudebníkům či stavitelům dětských školek. Nikdo ze jmenovaných nemá zákon na to, že úspěšné subjekty pohybující se na trhu (třeba výrobci kopacích míčů, houslaři či dodavatelé cihel) mají povinnost ze svých obratů přispívat na jejich blahobyt.

Pokud tedy presidenta republiky nic jiného nepřesvědčí o nutnosti novelu zákona o kinematografii vetovat, měl by to být přinejmenším tento argument proti zákonu, který vnáší na trh s rovnými právy naprostou a nezdůvodnitelnou nerovnost a diskrepanci. Podle tohoto zákona v zemi, kde si mají být všichni rovni, filmaři mají být rovnější, jak se říkalo za totality. Tento zákon vykazuje jasné rysy totalitní legislativy, plné takového sociálního inženýrství. Stát ve své moudrosti rozhodl, co lid pro svůj život potřebuje a to laskavě podpořil. Jak? Tím, že na to ukradl peníze z peněženek jiných obyvatel. To je i případ tohoto zákona.

06.05.2006

(Psáno pro server Česká média)