Kniha má hákový kříž a říšskou orlici na deskách a název má Se VII. Sborem do šumavských Sudet. Když ji otevřete na titulní stránce, čtete, že je to „pamětní kniha na velkou dobu“ a v roce 1939 ji vydalo hlavní velitelství VII. a. s. v Mnichově v Ústředním nakladatelství NSDAP. Obsahuje množství fotografií zachycujících vpád zmíněného VII. sboru do české šumavské oblasti. Vysvětlující texty jsou stručné, všechny jsou vytištěné kurentem. Až úplně na konci najdeme tiráž, kde se dozvíme, že knihu vydalo plzeňské nakladatelství ZR&T. A jsme doma, ono „ZR“ je Zdeněk Roučka, neúnavný dokumentarista válečné doby, který už před časem vydal objevnou obrazovou publikaci Skončeno a podepsáno o Pražském povstání.

Tato kniha je věrným obrazem původního vydání – liší se v podstatě hlavně tím, že text je český, avšak ve stejné grafické úpravě, jakou stanovili před sedmdesáti lety nacističtí propagandisté. I vzpomeneme si, že v lednu roku 2000 vydal Michal Zítko v nákladu 106 tisíc výtisků v nakladatelství Otakar český překlad Hitlerova Mein Kampfu. Byl z toho skandál, následovala soudní řízení, Zítko byl terčem kritiky, proces nakonec prohrál se všemi důsledky.

Také jsem tehdy veřejně vystupoval proti způsobu, jakým byla kniha prezentována, a vracím se k tomu právě ve dnech připomínky událostí kolem mnichovské dohody. Na knize Se VII. Sborem do šumavských Sudet je totiž na první pohled patrné, proč byla vydána a k čemu slouží. Je to zcela jasný dokument, určený ke studiu. Především má doslov od doktora Miroslava Husa ze Západočeského muzea. Historik vysvětluje okolnosti vydání knihy a připomíná i další válečné osudy knihou oslavovaného VII. sboru, který prošel hlavními bojišti druhé světové války a nakonec byl rozmetán, takže není jisté, ba spíš je pochybné, že některý z těch nadšených osvoboditelů Sudet válku přežil. K doslovu je připojeno několik stran dalších fotografických dokumentů s vysvětlujícími texty. Nevěřím, že by tato kniha v někom mohla vyvolat zdání, že jde o apoteózu nacismu.

Samozřejmě může vyvolat polemiku. Doktor Hus je podle dikce doslovu bezvýhradný zastánce oné poválečné operace, které jedni říkají cudně odsun, druzí vyhnání. Doslov končí konstatováním, že šlo o trest tvrdý, možná nepřiměřený, avšak že platí starozákonní zásada „oko za oko, smrt za smrt“. Tuhle „starozákonní zásadu“ vymýtily civilizované společnosti z praxe soužití jednotlivců, proč by měla platit mezi národy a státy? Němci způsobili Francouzům nesrovnatelně větší ztráty na životech, když proti nim vedli v rozmezí sedmi desetiletí tři vražedné útočné války. A přesto v Alsasku nadále žijí Němci, jako zde žili po staletí jejich předkové. Národy občas podléhají třeštění, jednou manifestačně jedni volí Hitlera, jiní zase komunisty, obé s trvalými následky. Jak to soudit, podle Starého zákona? Podle Nového zákona a jeho slov o odpuštění? Nebo nesoudit vůbec, protože jsme u toho nebyli?

Naše generace sotva dojde ke shodě. Konečné slovo bude mít až čas, a to slovo zní „zapomenutí“. Příští generace se jistě budou vracet k minulosti, jenže už bez emocí a už úplně bez pocitu viny nebo pocitu křivdy a nenávisti. Českým čtenářům bude k dispozici tahle útlá knížka jako připomenutí, co se tehdy dělo a jak to bylo lidem představováno tou stranou, která v roce 1938 krátce zvítězila a strašlivě za to vítězství zaplatila.

LN, 13.10.2008