SPOLEČNOST: Jedna útlá kniha
Tato kniha je věrným obrazem původního vydání – liší se v podstatě hlavně tím, že text je český, avšak ve stejné grafické úpravě, jakou stanovili před sedmdesáti lety nacističtí propagandisté. I vzpomeneme si, že v lednu roku 2000 vydal Michal Zítko v nákladu 106 tisíc výtisků v nakladatelství Otakar český překlad Hitlerova Mein Kampfu. Byl z toho skandál, následovala soudní řízení, Zítko byl terčem kritiky, proces nakonec prohrál se všemi důsledky.
Také jsem tehdy veřejně vystupoval proti způsobu, jakým byla kniha prezentována, a vracím se k tomu právě ve dnech připomínky událostí kolem mnichovské dohody. Na knize Se VII. Sborem do šumavských Sudet je totiž na první pohled patrné, proč byla vydána a k čemu slouží. Je to zcela jasný dokument, určený ke studiu. Především má doslov od doktora Miroslava Husa ze Západočeského muzea. Historik vysvětluje okolnosti vydání knihy a připomíná i další válečné osudy knihou oslavovaného VII. sboru, který prošel hlavními bojišti druhé světové války a nakonec byl rozmetán, takže není jisté, ba spíš je pochybné, že některý z těch nadšených osvoboditelů Sudet válku přežil. K doslovu je připojeno několik stran dalších fotografických dokumentů s vysvětlujícími texty. Nevěřím, že by tato kniha v někom mohla vyvolat zdání, že jde o apoteózu nacismu.
Samozřejmě může vyvolat polemiku. Doktor Hus je podle dikce doslovu bezvýhradný zastánce oné poválečné operace, které jedni říkají cudně odsun, druzí vyhnání. Doslov končí konstatováním, že šlo o trest tvrdý, možná nepřiměřený, avšak že platí starozákonní zásada „oko za oko, smrt za smrt“. Tuhle „starozákonní zásadu“ vymýtily civilizované společnosti z praxe soužití jednotlivců, proč by měla platit mezi národy a státy? Němci způsobili Francouzům nesrovnatelně větší ztráty na životech, když proti nim vedli v rozmezí sedmi desetiletí tři vražedné útočné války. A přesto v Alsasku nadále žijí Němci, jako zde žili po staletí jejich předkové. Národy občas podléhají třeštění, jednou manifestačně jedni volí Hitlera, jiní zase komunisty, obé s trvalými následky. Jak to soudit, podle Starého zákona? Podle Nového zákona a jeho slov o odpuštění? Nebo nesoudit vůbec, protože jsme u toho nebyli?
Naše generace sotva dojde ke shodě. Konečné slovo bude mít až čas, a to slovo zní „zapomenutí“. Příští generace se jistě budou vracet k minulosti, jenže už bez emocí a už úplně bez pocitu viny nebo pocitu křivdy a nenávisti. Českým čtenářům bude k dispozici tahle útlá knížka jako připomenutí, co se tehdy dělo a jak to bylo lidem představováno tou stranou, která v roce 1938 krátce zvítězila a strašlivě za to vítězství zaplatila.
LN, 13.10.2008