Od minulého pondělí od osmi hodin ráno mi leží v hlavě jediné téma. Manžel mé dcery, s vnučkou na ruce, oči zarudlé nevyspáním mi sdělil, že svoji ženu Irenu postrádá. Odešla na pravidelné cvičení do fitcentra a od té doby se nevrátila. Není po ní stopy ani v neděli 2. března v poledne, kdy píši tyto řádky. Mám starosti, jaké jsem si nikdy nedovedl představit. Opět se ukázalo, že neštěstí není to, co se děje „těm druhým“, že může postihnout kohokoli z nás, kdekoli a kdykoli.

Nebojte se, nebudu tu skuhrat, a jen krátce poděkuji všem, kdo naší rodině projevili tak či onak podporu. Chci být věcný.

Po Ireně pátrá policie. Samozřejmě mohu sledovat její počínání zvenčí, z důvodů, které chápu, neinformuje o tom, co dělá a jak dělá. Setkal jsem se s těmi lidmi

a musím zde vyjádřit svoji vděčnost za jejich nasazení a zájem. Bál jsme se, že se setkám s obvyklými „strážmistry Flanderky“, kteří lhostejně vypisují na psacím stroji Consul jedním prstem hlášení plné pravopisných chyb. Nic takového. Lidé, se kterými jsem v kontaktu, ono vysmívané heslo „pomáhat a chránit“ berou velmi vážně. Ať pátrání dopadne jak dopadne, a mnoho nadějí si po týdnu nedělám, patří jim můj dík.

A ještě něco.

S velkou nechutí jsem vzpomínal jen na všechny ty „ochránce lidských mě práv“ a na jejich ataky vůči odposlechu to mobilních telefonů a proti kamerám několikrát na ulicích. Nepřeju žádnému z těch bojovníků, aby prožívali to, co zakouší moje rodina. Také nevím, jestli policie s mobilním telefonem mé dcery něco podniká a jestli to vůbec smí podnikat. Jenom to vím, a je to jedna z mých nadějí, že se podle vysílání telefonu dá osoba vypátrat, a to jediné mě zajímá. Prosím, aby se mi žádný z těchto bojovníků neozýval a nepokoušel se polemizovat. Velmi pravděpodobně bych byl hrubý. Ať si bojuje někde v kavárně, tam u teplého latté bude mít jistě pravdu a lidstvo bude v jeho péči v bezpečí, jako v bavlnce. Kéž mu jeho pravdu nezviklá realita, s jakou se teď střetávám já.

Totéž platí o bezpečnostních kamerách na ulicích. Vždycky jsem tvrdil, že mi nevadí, že naopak jejich instalaci vítám a pokládám ji za správnou. To zatím vím, že prohlídka záznamů těchto kamer z okolí fitcentra, kam moje dcera chodila, žádný poznatek nepřinesla, leda ten negativní - že do fitka Irena nedošla. Ovšem, z hlediska policejního pátrání je i takové negativní zjištění důležité, a kdyby tam ty kamery nebyly, nejistota by byla ještě větší a horší.

Technické prostředky nejsou ani pro lidská práva, ani proti lidským právům. Důležitější jsou lidé, kteří je ovládají. Nedávno jsme byli svědky politické manipulace se záznamem takové kamery - byl to pokus o ovlivnění výsledků prezidentské volby. Tahle praxe je nebezpečná a proti ní bychom měli co nejhlasitěji protestovat. Vynášení policejních odposlechů na veřejnost, to by mělo stát hlavy nejvyšších odpovědných činitelů vnitra a policie. Pár takto vyřízených případů by jistě přispělo k ozdravení poměrů. Jsem v tom směru pesimista. Všudypřítomný alibismus se vžil a je samozřejmě horší než monitorování mobilní telefonie a kamery na ulicích.

Snad abych skončil. Politické hořekování je snad ještě nudnější a pro čtenáře odpudivější než stesky osobní. Takže příště na veselejší notu, to slibuji, ať se stane, co se stane.

LN, 3.3.2008