Minulý týden se na poli ochrany dětí před sexuálními útočníky odehrály dvě na první pohled nesouvisející události. Vládní výbor pro lidská práva spustil kampaň proti sexuálnímu násilí na dětech a učitelce základní školy Arjaně Shametiové pohrozil ředitel Petrnoušek padákem za to, že v pořadu České televize Máte slovo kritizovala jím vedenou sexuální výchovu, při níž děti, neprohlížejí-li si zrovna nějaké ty nahotinky, navlékají kondom na vibrátor.

O účinnosti vládní kampaně mám své pochybnosti. Je sice možné, že do cesty sexuálním deviantům nějakou tu překážku položí, celkově však může přinést více škody než užitku. Je totiž přirozené, že se láska rodičů k dětem, a platí to i naopak, projevuje i tělesně. Pohlazení, polibek či objetí nejsou samy o sobě žádným sexuálním deliktem! Jakkoli nelze vyloučit, že jsou vlivem dnešní přesexualizované a hodnotově rozkolísané společnosti nezřízené projevy přízně častější než kdykoli předtím, rozhodně si nemyslím, že je vhodným prostředkem boje proti úchylům podněcování strachu dětí ze svých rodičů a vést děti k tomu, aby volali na linku bezpečí, kdykoli dostanou pusu na dobrou noc.

Kampaň má jistě i svoje pozitivní stránky. Za nejpodstatnější považuji tu, že se v oblasti lidské sexuality stále ještě rozlišuje správné jednání od nesprávného. Jisté skutky jsou považovány za morálně špatné, a to za všech okolností. Takový postoj implikuje existenci mravního řádu, který je nadčasový a jehož závaznost neplyne z ujednání momentální názorové většiny, ale z lidské přirozenosti. Stále ještě ve společnosti platí, že sex dospělého s dítětem byl, je a zůstane zvrhlý. Jeho nepřístojnost přitom neplyne z toho, že ke spáchanému činu nedává dítě zpravidla souhlas, ale proto, že je v něm cosi nelidského. Proto se dosud, navzdory snahám některých homosexuálních organizací působících v zahraničí, nepodařilo prosadit legalizaci pedofilie. Odtud pramení moje stále ještě nevyhaslá naděje, že si na těchto krajních případech uvědomíme, že měřítkem dobra a zla není lidská vůle, ať už individuální či kolektivní, ale stálá lidská přirozenost, jejíž původ je z povahy věci mimolidský. Je-li tomu tak, pak stejnou optikou musíme nahlížet mravnost jako takovou a hledat odpovědi na palčivé morální otázky dneška jinak, než metodami povrchní relativistické etiky propagované postmoderními filosofy.

Zaráží mne však výrok zmocněnkyně pro lidská práva Moniky Šimůnkové, že nejvíc ohroženy jsou děti za dveřmi rodin. Nevím, jaké má pro toto svoje tvrzení důkazy, ale pokud rodinou myslí společnost dvou dospělých lidí opačného pohlaví, spjatých manželským slibem celoživotní věrnosti, a jejich dětí, pak jejím slovům nevěřím. Znám takových rodin mnoho a nikdy jsem se v nich se sebemenším náznakem sexuálního násilí na dětech nesetkal. Patologické chování se spíše projevuje tam, kde dospělí střídají své partnery a kde výchovu dětí přebírají jiné autority, než jsou milující rodiče. Ti jsou zpravidla zárukou, že se dítě, přinejmenším v okruhu svých nejbližších, s projevy sexuálního zneužívání nesetká. Spíše než za dveřmi rodin probíhá sexuální zneužívání dětí za dveřmi školních tříd, v nichž probíhá sexuální výchova podle zásad ředitele Petrnouška. Pokud se dospělý muž sníží k tomu, že třináctileté dívce vysvětluje či dokonce ukazuje, jak se masturbuje, pak nepatří do školy, ale do léčebny. Vězeňské, pokud možno.

Pokud myslí vláda svoji kampaň proti sexuálním deviantům vážně, pak v prvé řadě musí prosazovat takovou sociální politiku, jež vede k reálnému posílení stability manželství a rodiny a pomoci těm, kdo svoje děti svědomitě vychovávají k pozitivním životním postojům a ctnostem. Rozumná rodinná politika státu by měla vycházet z modelu funkční rodiny založené na věrném plnění vzájemných povinností a z nich odvozených práv rodičů a dětí, nikoli z představy o volných, na pohlaví a přirozeném mravním řádu nevázaných vztazích. Nečasova vláda se na význam rodiny pro společnost odvolává. Měla by tedy přestat s diskriminací matek zaměstnaných výchovou dětí a péčí o domácnost a odměňováním matek preferujících zaměstnání mimo rodinu co nejdříve po narození dítěte. Rád bych se dožil toho, že prezident republiky ocení v den udílení vysokých státních vyznamenání ženu s odůvodněním, že řádně vychovala větší počet dětí a vštípila jim hodnoty, bez nichž nemá naše společnost budoucnost. Pak můžeme doufat v to, že boj proti sexuálnímu zneužívání dětí, ať už k němu dochází kdekoli, bude opravdu účinný.