... neboť to jsou zrůdy, prohlásil člověk, který v letech 2010 -2013 byl členem zákonodárného sboru České republiky.

Mgr. Jaroslav Škárka (vysokoškolský titul v pedagogice a výchovném poradenství) napsal na svém FB profilu, že předčasně narozené děti „budou mít IQ kolem padesátky a budou pro společnost pouze přítěží“. „Pouze nějaká neziskovka se na nich napakuje. Stejné je to i s mentály,“ poznamenal. Stát se podle něj „musí probrat a zbavit se zbytečných lidí“. „Lidé, kteří nejsou přínosem společnosti, ať už z důvodu mentální či společenské diskvalifikace (dementi, bezďáci, imigranti atd.), nesmí být společností protežováni. Zbavme se zbytečných,“ vyzval.

Už od doby slavného Sigmunda Freuda je známo, že drobná přeřeknutí mohou o jedinci sdělit mnohem více, než jeho sáhodlouhé připravené traktáty či cizelované veřejné projevy. Sám pan Škárka se za své výroky, které psal na svém FB profilu, nejspíše v nějakém záchvatu vyjádřit své vnitřní já, omluvil, nicméně jednou vyřčené slovo je vystřelený šíp.

Pan Škárka, dle Wikipedie téměř 50letý bílý zdravý muž, zahrnul do svého poolu škodné vedle nedonošených dětí i jedince se sníženým intelektem (v řeči pana Škárky „dementy“), bezďáky (lidi bez domova) a oblíbené imigranty (zde pan Škárka nejspíše paušalizuje a řadí zde všechny mimo ty, kteří měli to štěstí a jsou občané ČR). Předpokládám nejspíše naivně, že jedinec, který byl zvolen do Parlamentu České republiky, by měl mít alespoň bazální společenský rozhled, minimum sociální inteligence, umět chápat psaný text a být aspoň v minimální míře schopen analýzy některých dat.

Kupříkladu Česká republika je jednou z nejlepších zemí na světě, co se týče novorozenecké úmrtnosti. Díky skvělé práci neonatologů je mnohdy zachráněn lidský jedinec, který by ještě před cca 30 lety nebyl shledán schopným života. Jistě, tyto děti mohou mít nějaké hendikepy, ale ne všechny končí jako „zrůdy“, mnohé z nich nakonec dospějí ve zcela zdravé jedince, jež jsou společnosti přínosem.

Každému, i zcela zdravému páru se může narodit dítě s hendikepem, ať již fysickým či mentálním. Je to samozřejmě vždy nápor na danou rodinu, která potřebuje ze strany státu podporu a nikoli sdělení bývalého člena Parlamentu ČR, že by je měli utratit.

Téměř každý z nás se může shodou okolností stát bezdomovcem. Možná by se pan Škárka divil, kdyby si vyslechl příběhy těch na ulici. Dozvěděl by se, že mnoho z nich tam není ze své lenosti či pohodlnosti, ale v důsledku tragické souhry náhod. A vyskočit z terénu bezdomovectví je věc velmi obtížná.

Oblíbení imigranti jako původci všeho zla jsou mantrou méně přemýšlivých, kteří nedávali v dějepise pozor. Možná by pan Škárka měl prostudovat svůj rodokmen, neboť mnozí „echtovní Čechové“ by se divili, odkud přišli jejich předkové do naší kotliny.

Vyspělost společnosti se posuzuje dle jistých kritérií. Jedním z nejdůležitějších je to, jak je schopna se postarat o své nemocné, hendikepované či jinak nemohoucí. V historii – a to poměrně nedávné – známe etapy, kdy byli vybíjeni přesně ti, o kterých nyní pan Škárka píše. Program T4 nacistického systému zabíjel výše popsané, posléze k nim přibral třeba i epileptiky anebo vojáky, kteří se vraceli zranění z fronty. Panu Škárkovi by měl někdo kompetentní vysvětlit teorii kluzkého svahu, kdy zabití jednoho „nemohoucího“ povede posléze k zabíjení „mohoucích“, ale jinak vypadajících či smýšlejících.

Vím, že B-h má někdy smysl pro legraci. A tak by se mohl stát, že se podobný jedinec vyskytne i v rodině pana Škárky. Bylo by poté zajímavé vyslechnout pana exposlance, jestli na danou věc změnil názor či jestli stále trvá na svém. Ale přejme mu, aby nikdy nemusel toto dilema řešit.