Nikoliv Jiřího Paroubka je třeba se bát. Tak jako ve Vodňanského songu „maršálové přicházejí, maršálové odcházejí“, tak také Paroubkové přicházejí a odcházejí. Ale bát se je třeba paroubkovců, stejně jako předtím grossovců nebo zemanovců, kteří zůstávají. Jde o šiky, které zpravidla nemají nic společného s tím, jací jsou ti, za jejichž jmény se skrývají, pouze využívají jejich přízně a jejich potřeby být obklopenými pochlebovači, aby zakryli své vlastní nectné a nekalé cíle. Jde o šiky, které ani trochu nezajímají politické ideály, vize či programy, ale jejichž jediným zájmem je vézt se za vozem a získávat vlastní prospěch, neboť co je doma, to se počítá.

Když si pozorněji prohlédneme současnou českou sociální demokracii, spatříme dvě skupiny členů či sympatizantů této strany. Ta první se pokouší identifikovat s tradičními sociálními cíli tohoto hnutí, bez ohledu na to, že jsou neustále převálcovávány bezohlednými radikálními vizemi komunistů, ať již to bylo na počátku dvacátých let, v exilu za druhé světové války nebo po únoru 1948. Kromě s těmito prohranými bitvami je tato skupina sociálních demokratů spojena také s pokusy o přežití jednak v řadách komunistické strany, ale jednak především v někdejší Československé straně socialistické, dalšího donkichotovského hnutí za vybudování socialismu pod národními prapory. Právě z této strany pochází nemalá část současných nejen řadových sociálních demokratů střední a starší generace.

Tou druhou a mnohem větší skupinou jsou však ti, které dnes označujeme jako paroubkovce a předtím jsme jim říkali grossovci či ještě dříve zemanovci. Jde o kohorty přímočaře uvažujících přikyvovačů, horlivě přitakávajících těm, jejichž jmény se zaštiťují, neboť hodlají v jejich blízkosti přijít k co nejrychlejšímu zisku. Je to skupina politicky primitivní a pro svoje „vodiče“ nebezpečná, neboť pro subjektivní utilitární zájmy je ochotna podpořit své mecenáše i na cestě do pekel, protože ocitnuvši se v úzkých zcela egoisticky hájí svou kůži a ochotně kdekoho kompromituje. Počet kriminálních caus spojených s paroubkovci a jejich předchůdci je toho důkazem.

Navíc stále se diskutuje o tom, jak se sociální demokracie opakovaně snaží přivést do procesu řízení země komunistickou stranu. Zpravidla je to nahlíženo jako bezskrupulózní úsilí této strany získat moc jakýmikoliv prostředky a s pomocí kohokoliv. Ale obraťme pověstnou poloplnou a současně poloprázdnou láhev a pojednou spatříme sociální demokracii jako bílého koně komunistů. A vidíme obě skupiny sociálních demokratů jako politickou sílu, která je nebezpečně manipulovatelná komunisty, neboť se přímo nabízí k tomu, aby sloužila zatím možná dlouhodobým, ale nepochybně existujícím představám komunistů, jak dominantně ovládnou budoucnost v naší zemi.

Někdo může namítnout, že hojné řady a síla paroubkovců jsou dány dlouhodobým etablováním sociální demokracie u moci a že podobné kohorty přitakávačů provázejí obvykle každé mocenské centrum. A že pokud bychom měli pravicovou vládu, jistě by byla rovněž obklopena lobbisty a zájmovými skupinami a také by se na ni nalepili nejrůznější vypočítaví patolízalové.

Je tu však přece jen významný rozdíl spočívající v tom, že v současných českých nesocialistických stranách jsou jejich členové, elektorát i obyčejní řadoví sympatizanti jednoznačně jasně ideově čitelní a programově definovatelní. Je možná poněkud drsné připomínat výsledky jednoho z průzkumů kolem minulých voleb, z něhož vyplynulo sociální a vzdělanostní složení té části společnosti, kterou označujeme jako pravicovou, ale je to tak: v jejich řadách bylo totiž zjištěno více lidí mladší a střední generace a s výrazně vyšším vzděláním než tomu bylo u části označované za levicovou. A právě tato skutečnost předurčuje, že příznivci jiného světa než upravovaného sociálním inženýrstvím a naopak formovaného svobodným rozvojem tvůrčího ducha každého člověka individuálně, mají k sobě blíž nejen krátkodobými materiálními zájmy.

Jakkoliv i uvnitř nesocialistických stran existuje dělení podle sympatií k tomu či onomu lídrovi, nevidíme tu však zvlášť topolánkovce či tlustovce a ty ostatní, ale vnímáme odéesáky, víme o kalouskovcích, kasalovcích či svobodovcích, ale vnímáme lidovce. Vnímáme, že lidé kolem těchto stran mají jasnou představu o svém místě ve světě nikoliv na jednu sezónu a že mají jasnou perspektivu a nehodlají na ni zapomínat nebo ji ztrácet. Tato perspektiva pro ně není sázkou, ale jedinou možností, jak si představují svět existující nikoliv jen pro ně.

Není nijak příjemné zjištění, že vedle srozumitelných a ideově konzolidovaných nesocialistických politických sil v této zemi stojí kromě komunistického rezidua naopak ideově nepřehledná a mělká sociální demokracie, opírající se víc než je zdrávo o jakési kameloty aktuálních výhod a prebend. Proto nikoliv Jiřího Paroubka, ale těchto loupežnických šiků semknuvších se pod křídly současné české sociální demokracie, těchto paroubkovců alias grossovců či zemanovců je třeba se bát, protože ti mohou udělat cokoliv, jen když jim v příštím okamžiku bude kynout nějaký zisk.

A ani chvíli nepochybuji o tom, že až vyjde tento článek, budu zahrnut jejich nejsprostšími a nejhrubšími urážkami. Protože paroubkovci nikdy nechtějí a asi ani ve své primitivnosti neumějí slušně diskutovat či polemizovat, ale rovnou bijí. Což také není zrovna povznášející.

publicista