Kamkoli se podívám, hrnou se na mě z médií informace o lesbách, gayích, prostitutkách, o počtu mimomanželských dětí, o testech otcovství, cikánské menšině nebo problémech přistěhovalců. Skoro jako kdyby monogamní, heterosexuální, bílí muži a ženy přestali existovat.

Dozvídám se, jak to mají těžké homosexuálové. Rádoby psychologové a analytici na život radí ve svých sloupcích, jak ututlat nevěru, nebo jak ji poznat. Lékaři zase radí, jak se rychle vyléčit, když na vás náhodou na dovolené něco skočí. Média mě informují o tom, že lesba se stala premiérkou Islandu a v homosexuálním svazku se cítí být manželkou. V Polsku jsem se zase dozvěděl, že Křemílek a Vochomůrka, stejně jako postavička Tinky Winky z Teletubbies, nebo Pat a Mat, jsou gayové a jejich vysílání by se mělo zakázat. Zabýval se tím dokonce úřad na ochranu práv dětí: „Požádám psychology z našeho úřadu, aby se podívali na pohádku Teletubbies a vyhodnotili, zda může být vysílána v televizi," (citace vedoucí úřadu Sowińské).

V kontextu mé letité neziskové práce v organizacích, které se zabývaly pomocí opuštěným dětem, mě svého času poměrně vyvedla z míry informace Sociologického ústavu AV ČR. Ukázala, že v druhé polovině 90. let téměř 48% neprovdaných žen nežilo v době narození svého prvního dítěte ve společné domácnosti s jeho otcem. Podle dosavadních odhadů genetiků není v České republice dokonce každé desáté dítě dítětem muže, s kterým vyrůstá a který se za otce považuje. Bez zajímavosti jistě není ani výsledek výzkumu společnosti Pepino (pro neznalé – výrobce pánské ochrany). Nevěru přiznalo 37% žen a 26% mužů. Přestože jsem kdesi také četl, že partnerská věrnost je proti přírodě a monogamii nám vnutila kultura, jsem monogamní heterosexuál a byl jsem u porodu všech svých tří synů.

K tomu všemu dostanu denní povinnou politicky korektní dávku multikulturalistických informaci o tom, jak těžké to u nás mají různé menšiny. Jak ubližujeme cikánům, kteří jsou u nás podle Evropské unie nejohroženější ze všech členských států, jak těžké je, když chtějí přistěhovalci sehnat legální práci, nebo jak se cítí být utlačováni muslimové, když jim postupně v Evropě zakazují nosit šátky nebo přistavovat minarety. A občas to nesmí média zapomenout proložit nějakým tím skvělým novým projektem, jak ze státních peněz budeme pomáhat například závislým na heroinu nebo alkoholu. Na základě výše uvedeného si kladu obyčejnou otázku, zda bychom neměli více informovat o monogamních heterosexuálech. Prostě o snad ještě existujících lidech, kteří mají mnohdy také problém sehnat legální práci, kteří nejsou rizikoví s ohledem na přenos pohlavních chorob nebo žloutenky a kteří se snaží žít v souladu s křesťanskými hodnotami starého kontinetu. Začínáme být, jako zdroj inspirace, snad nedostatkovým zbožím - nebo snad dokonce nepohodlní? To abychom si nakonec založili nějakou organizaci, nejlépe rovnou mezinárodní, když vidím, co se ve světě děje a kolik nás to všechny z našich kapes stojí, která bude bojovat za naše monogamně heterosexuální práva. Jednou dost možná například právo na to, být považováni stále ještě za existující...

Autor je členem Republikového předsednictva Strany svobodných občanů

Převzato z FrantisekMatejka.cz se souhlasem autora