Máme ve státě agresivní (státem chráněné) děti, agresivní (státem chráněné) mladé – nejen - extremisty, diváky na fotbale a hokeji, máme 50% manželství rozváděných, máme děti, které mají až troje rodiče, a to ne dopuštěním osudu jako v Poláčkových Ludvíka a Hedvičky, ale touhou po svěžejším orgasmu - promiňte mi ten výraz, ale o nic jiného v těch bouraných a nově utvářených partnerských svazcích nejde - a to všechno by měla napravit známka z chování u žáka (-yně) v základce?

Ony ty mravy našeho lidu nebyly nikdy nějak vzorové, ale na rozdíl od starších časů, kdy provinilec za přestupek pykal, když se tento provalil, veřejným odsouzením ostatní společnosti, ba i hmotně (Anna Karenina), a bylo tudíž v jeho zájmu ty libé osobní poklesky spíš tajit, v nové době je tomu přesně naopak. Technika veřejného sdělování je hodně pokročilá, a tak se sděluje, co jen jde. Bývaly doby, kdy ženy měly jako veřejný vzor pro své chování obrázek matky s děťátkem, kult vzdělaných Monik, Ludmil, Anežek či Elišek, které své svěřence, děti i frekventanty (-ky) klášterních škol - a pro dívky jiných nebylo, pokud neměly dost prostředků na zahraniční drahé penzionáty - učily především myslet, myslet, zdůrazňuji. Dnes je doba, která učí na všech stranách nemyslet. Nemyslet, nevzdělávat se, pokud má mládě atraktivní vzhled a přístup k informacím. Dozví se, jak nemít děťátko. Jak se nesnažit uplatňovat vědění či vzdělání, když stačí vrtět dosti obnaženým tělem. Kdyby mládě třeba napadlo přemýšlet, stačí si do uší nacpat sluchátka a pustit si jimi do hlavy tak velký rámus z toho, co se dnes zove hudbou, že se tam nějaká myšlenka už nevejde, natož aby tam vznikla. Takhle nám vyrůstají a zrají matky budoucích školáků (ovšem taky i učitelů (-ek) a z nich pak dále naši politici, ekonomové, vědci, no a psychologové, psychiatři, policie, nápravná zařízení a konec celého vývoje dalších generací je lepší raději si nepředstavovat.

Pravda, není takový náš národ celý, beze zbytku. Máme i mládež snaživou, učí se, je ukázněná, své zábavy hledá v knihách, umělecké tvorbě konzumované i vytvářené, ale je to nenápadná „šedá“ vrstva, něco jako kulturní, morální a etická pátá kolona, která své sebevědomí opírá o to, co zná, a ne o to, co má, je schopna časem svou úroveň také sdělovat svým dětem, žákům, lidem vůbec, ale není moc vidět. To, co je vidět, je svíjející se novodobá Madona za dunění tlampačů, adeptky královen krásy v plavkách za svitu reflektorů - je nutné vypočítávat? - a dnešní osmiletá budoucí matka rodu se ve své skupině mažoretek horlivě snaží vrtět co možná smyslně něčím, co jednou má být ženská pánev a zatím je to jen neohrabaná pánvička nebo jen rendlíček, aby třeba jednou mohla být středem pozornosti v lesku reflektorů a za dunění rytmizovaného hluku. Protože tohle vidí, to se jí vtlouká do hlavinky, na tom chce stavět jednou své sebevědomí a vyrovnanost. Toseví, na vědění a duchu se vydělává mnohem méně peněz, ovšem jak ovlivní kvalitu budoucích generací matky, jejichž duševní vyrovnanost se opírá o gelová poprsí, body buildingové ploché bříško, o lifting a značkové boty či kabelky …. Ta dvojka z mravů či trestní postihy mladých provinilců nic nespraví, ono je totiž už v té fázi pozdě.

Postihujte současný směr vývoje - ono se tomu dnes říká trend, že -, který zajišťuje odbyt neprospěšného zboží tak říkajíc, a sdělovací prostředky by neměly podlézat nezdravým zálibám jako ty prodejné dívky na příhraničních cestách svým klientům; hodně se na tom momentálně vydělá, ale generační dopad přijde dráž.

Valtice