Nechci nijak zlehčovat současný vážný stav ani zpochybňovat nutnost s epidemií COVID-19 bojovat. Ostatně každý si může zjistit, jak to vypadá v Itálii nebo Španělsku. Ve zlých dobách se projeví soudržnost, když všichni jsou ochotni „táhnout za jeden provaz“. Od 14.00 hod. dne 12. března 2020 vláda vyhlásila na dobu 30 dnů nouzový stav pro celé území České republiky. To většina lidí pochopila a podporovala.
Ale věci jdou dál. Vše se rychle mění. Všichni máme možnost již delší dobu sledovat, co se ve světě kolem epidemie děje. Informací je spousta, odevšad se hrnou statistická data o postupu nákazy a nejrůznější názory na věci kolem ní od doporučení, způsobů léčby až po prognózy. Člověk to může sotva proletět, něco málo z toho přečte, ale moudřejší nebude. Prostě stojíme před něčím, co tu dosud nebylo.
Právníci, kteří zpochybnili ústavnost postupu české vlády při vyhlášení nouzového stavu a omezení lidských svobod, se v internetových diskusích stali v očích široké veřejnosti „zmetky, hovady“ a dostalo se jim ještě horších pojmenování. Vedení advokátní komory podobné aktivity zpochybňující ústavnost postupu vlády označilo za neadekvátní. Advokáti se prý nemají snažit „vlámat“ do první linie boje s koronavirem ať už z důvodu prezentace svého politického přesvědčení, nebo z důvodu exhibice svých „úžasných“ právních znalostí. Prioritou je zdraví a ochrana života a zásahy do lidských svobod jsou logické a svým způsobem přirozené. Akademické debaty o nich si mají advokáti nechat na později. To je jistě rozumný postoj. Jenže je zde taky jedno „ale“.
Karanténa vyhlášena vládou pro celé Česko znamená především zákaz volného pohybu. Lidé mohou do práce, na nákup a k lékaři, jinak se musí zdržovat doma. Význam to mít bude, jak ukazují zkušenosti, ale úvahy, že by to mohlo trvat další měsíce nebo snad do konce roku, to již musí vzbudit důvodné pochybnosti. Není nic jednoduššího než něco, co je obvyklé, lidem zakázat. To zdánlivě nic nestojí. Lidem něco sebrat, omezit jejich práva a pak nedodržování trestat drastickými pokutami je neskonale jednodušší než pro občany něco udělat. Tvrdá opatření jsou ale jen jednou stránkou boje proti epidemii. Příklad Německa ukázal, jak důležitou věcí je masové testování obyvatel. Ostatně to předvedla také Jižní Korea. Přestože Německo patří k nejpostiženějším zemím, bojuje s epidemií úspěšně. Na 42 000 nakažených „jen“ 250 mrtvých (informace k 28. březnu). To je výsledek toho, že se tam týdně testují stovky tisíc lidí. Ano, stovky tisíc. A jak se testuje u nás? Dosud 36 374 testů. To je doslova šílený nepoměr.
U nás se klade důraz na zákazy. Pěkný případ související s omezením pohybu jsou cesty na chaty. Dalo by se nad tím mávnout rukou, je snad jedno, zda někdo bude zavřen ve svém městském bytě nebo ve svém domě kdesi na venkově. Ne však české vládě. Ministr vnitra Jan Hamáček z toho dokázal udělat takřka věc zásadní, hodnou diskuzí na úrovni vlády, která „si chce došlápnout na zbytečné cestovatele“ a sleduje, zda lidé dodržují mimořádná omezení pohybu a nevyrážejí na „nepotřebné cesty“. „Požádal jsem policejního prezidenta, aby na dnešek připravil opatření, které zajistí plnění vládního nařízení,“ řekl nedávno ministr vnitra Jan Hamáček. Policie podle něj posoudí (!), zda se jedná o nezbytnou cestu. Dodržovat o víkendu zákaz volného pohybu a omezit návštěvy chat a chalup doporučily „důrazně resorty vnitra i zdravotnictví“. „Z mého pohledu mají všichni zůstat doma a dodržovat nařízení vlády“, rozumuje Hamáček, který si přeje, aby lidé byli zavřeni doma a ne na chatě či chalupě. Pokud by podle něj lidé nakázaná opatření nedodržovali, musela by vláda přistoupit „k drastickému nařízení“, kdy by povolila pouze cesty do zaměstnání. Ministr vnitra Jan Hamáček chce, aby lidé zůstali doma, chodili jen na nákup a na chalupy nejezdili.
Podle některých zpráv prý policie na hlavní trase z Prahy do rekreační oblasti Slapy zastavovala řidiče a ty, kteří neprokázali důvod cesty dle výjimek ministerstva, vracela zpět. Řidič mířící na chatu byl údajně zastaven a dotazován policisty na účel cesty s tím, že neprokáže-li účel cesty podle opatření ministerstva zdravotnictví, nemůže pokračovat v cestě. „Lidé mají zůstat doma a chodit jen na nákup nebo se projít,“ drží se svého Hamáček. „Ale já nemohu nikoho přivázat k jeho bydlišti. Pokud někdo musí na chalupu jet, tak ho nikdo nezastřelí, ale není to dobře,“ snaží se ministr vtipkovat.
Nejde o cesty na chaty, ale o způsob, s jakou radostí a žoviálností se vláda vypořádává s omezením volného pohybu ve věci zcela podružné. Tento „zákaz - nezákaz“ totiž žádný smysl nemá. V jedné televizní reportáži šmírovali lidi kdesi u Prahy na chatách, a tak diváci mohli vidět osamocené jedince na zahrádkách a v domcích. To je skutečně problém hodný řešení na úrovni vlády?
V posledních dnech se dovídáme o žalostné situaci, která nastala v mnoha českých domovech pro seniory. Pokud by se masivně testovalo, nemohlo by dojít k zavlečení nákazy zaměstnanci do těchto zařízení. Jednodušší ale bylo nejprve zakázat obyvatelům domovů pro seniory vycházet a pak, když nákaza byla zvenčí do domovů zavlečena, zavřít v nich lidi na pokojích. To už je docela slušné omezení svobody pohybu srovnatelné s pobytem ve vazební věznici. Jednat takto se starými lidmi je zločin. V tom zašel boj s epidemií již příliš daleko. Jednou se může řešit, zda je za to někdo odpovědný, zda se tomu dalo při náležitém postupu zabránit. A akademická debata to rozhodně nebude.
Masivní testování je u nás v nedohlednu. Stále se vše řeší většinou zákazy, které mají přednost. Lidem se dá mnohé zakázat, konec konců i ono vycházení z bytu. Ale viru se šíření zakázat nedá. Namísto aktivních přístupů po vzoru úspěšných států, které masivně testují, tak může boj s epidemií „po česku“ formou zákazů vést k celostátnímu vězení.