Burkini ano, či ne? A proč vlastně vyvolávají tolik emocí? Co nám na nich tak moc vadí? Potlačujeme jejich odmítáním práva muslimek se zahalovat?

Už nějaký ten den hýbe veřejností přítomnost žen v burkinách, které byly vyfocené v aquaparku v Čestlicích. Ponechme stranou, zda šlo skutečně o burkini nebo o běžný oděv, a zastavme se u tohoto tématu jako takového. Proč vyvolává takové vášně? Odpověď je jednoduchá: „Protože islám!“

Nezpochybňuji právo soukromého subjektu si určit pravidla tak, jak uzná za vhodné. Oficiální vyjádření se nám líbit může a nemusí. A jako má podnikatel právo postavit se k tomu, jak uzná za vhodné, mají stejné právo zákazníci přestat nebo nepřestat využívat jeho služeb. Ale proč vlastně burkini tolik vadí? Objevují se argumenty hygieny a mají své opodstatnění. Sprchování nahého těla společně s ostatními ženami před vstupem do bazénu je pro muslimské návštěvnice, zdá se, zřejmě problém. Nenalhávejme si ale, že tento důvod je tím, který je hlavní. Jde povětšinou o „použitelný argument“, za který nebude kritik onálepkován xeno- nebo islamofobem, jakkoliv má svoji váhu a důležitost. Argumentem číslo dva je dvojí metr. Mnozí muži nesmějí využívat takový druh služby v bermudových plavkách, ať už je důvodem přemíra vynášené vody nebo neschopnost personálu odlišit plavky od běžného oděvu, tytéž argumenty totiž lze uplatnit i na burkini. Třetím, a podle mého názoru většinovým, důvodem je to, co burkini symbolizují - islám.

Nevěřím, že by emoce, které jsou stále patrné, byly namířeny proti oněm konkrétním ženám. Jsou namířeny proti tomu, co představují. A představují toho opravdu mnoho. Ukazují totiž postavení oněch žen. Žen, které se musely přizpůsobit ideologii, v které se narodily (svobodně si ji vybraly pouze konvertitky). Žen, které jsou podřízenou bytostí svých mužů. Žen, které jsou celý život vychovávány k tomu, že jejich tělo je hříchem a nesmí se ukazovat. Představují ideologii, která je spojována nejen s podřízením žen, ale také s nenávistí k nevěřícím či jinověrcům, s násilím, které ve snaze dobýt svět pro Alláha tato ideologie často přináší a jehož podobu vidíme nejen v arabských zemích, ale stále častěji i v zemích evropských. Připomínají nám, jak za pomoci falešného pseudohumanismu postupujeme své země cizím kulturám. Je libo salámeček? Protože tak jako Evropa činíme, krájíme kolečko po kolečku a salám všeho evropského se začíná před očima ztrácet. Sundáváme křesťanské kříže, měníme pracovní dny, přizpůsobujeme se ramadánu, upravujeme jídelníčky ve školách, v mnoha školách zmizelo učivo, které připomíná holokaust, necháváme operovat muslimky v nehygienických hidžábech a chirurgy, kteří se v průběhu operace modlí, připouštíme paralelní právní prostředí a tak by se dalo ještě chvíli pokračovat...

V Čechách ještě není tak zle, máme však jedinečnou příležitost vidět, jak neúctou k vlastní historii, národu, kultuře a předkům toto vše přenechávají islámu země jiné. Ale i u nás už nějaké to kolečko odkrojené bylo. Výjimka ze zákona, která umožňuje v ČR provádět halal porážky, ne tak dávný projekt „Muslimové očima českých školáků“, besedy na školách, ve kterých přednášející - obhájce islámu - nemívá svého názorového protivníka, média, která nás neustále krmí tím, že „islám nemá nic společného s islámem“. Do tohoto výčtu bezpochyby zapadá i nálepkování kritiků. Protože se nehodí říkat, že „císař je nahý“. A burkini, tolik diskutované a veřejností odmítané burkini, jsou především kolečkem onoho salámu, které už odříznout nechceme. Víme, že budou následovat další.

Nemůžu opomenout argument obhájců burkin o právu žen se zahalovat. Mohli bychom o tom mluvit, kdyby šlo skutečně o právo. Jenže ono nejde o právo, jde o povinnost. A tolerancí k tomuto symbolu podřadného postavení žen pliveme do tváře všem statečným ženám, které ve svých zemích riskují životy tím, že proti této povinnosti bojují.