Ošidná interpretace rozvodové statistiky přispívá nechtěně k jejímu zhoršování

Při vší úctě k JUDr. Daniele Kovářové – a opravdu si jí z mnoha důvodů velice vážím – nemohu se ztotožnit s názorem, že „s rozvodem je lepší počítat“, jak byl nadepsán její článek v NP z 10. července. Statistika rozvodovosti popisuje neradostnou skutečnost pozorovanou na ohraničeném souboru zkoumaných objektů, ale výsledný průměrný údaj platí právě jen pro tento zkoumaný soubor jakožto celek a nelze jej považovat za popis jednotlivých objektů a z něho odvozovat předpověď jejich budoucího chování. Máme-li například v nějakém kolektivu stejný počet žen jako mužů, je očividně nesmyslné z jejich padesátiprocentního zastoupení usuzovat, že každá osoba z tohoto souboru je napůl mužem a napůl ženou. Stejně tak je nesprávné nastávajícím manželům připisovat pouze padesátiprocentní šanci, že jim jejich vztah vydrží, neboť charakteristiku celku nelze vydávat za charakteristiku jeho jednotlivých prvků. Navíc se takovou záměnou už předem oslabuje vůle manželů na vzájemném vztahu neustále pracovat a kultivovat jej.

Půjdu ještě o krok dál a odvážím se tvrdit, že kdo si dopředu teoreticky připouští možnost ztroskotání a rozchodu, ten buduje manželství na velice vratkém základu a rozvod má už prakticky skoro naprogramovaný. Bývalo kdysi zvykem slibovat si při svatebním obřadu věrnost, dokud nás smrt nerozdělí. Takový slib byl prostě neodvolatelný a mělo to ten důsledek, že když mezi manžely došlo k nějaké neshodě, museli usilovat o kompromis, nebo jeden z nich musel druhému ustoupit, jiná alternativa nebyla. Žít ve dvojici znamená neustále se partnerovi nějak přizpůsobovat, a to i za cenu častého sebezapření, až i sebeoběti. To je dnes ovšem značně nepopulární, zvláště když se nabízí mnohem snadnější východisko – prostě se rozejít. Není divu, že celá polovina dvojic po takovém řešení sáhne, když si je dopředu takříkajíc vymínila nebo s ním jako možnou eventualitou třeba jen mlčky od začátku počítá.

Je opravdu škoda, že žádná škola neučí, jak žít v kvalitním manželství či jak jeho životaschopnost posilovat, snad jen s výjimkou škol církevních. Sebezapření, obětavost, vytrvalost, věrnost, spolehlivost, pravdomluvnost a další tradičně „křesťanské“ ctnosti, tak potřebné nejen v manželství, ale v lidském soužití obecně, se spolu s náboženstvím ze školních osnov vytratily a teprve v poslední době si alespoň osvícenější ředitelé začínají uvědomovat bolestný nedostatek etické výchovy ve školách. Pro J. A. Komenského byla mravní výchova dokonce důležitější než vzdělání, které se bez morálního kompasu může stát stejně nebezpečným nástrojem jako sekera v rukou blázna: čím je ostřejší, tím víc škody nadělá. Je na čase k této prioritě se opět přihlásit a etické výchově dát na školách odpovídající prostor.

Manželé uvažující o rozvodu zpravidla neberou dostatečně v úvahu, jak budou rozpad rodiny prožívat jejich případně ještě nedospělé děti. Oni si potřebují především vyřešit svou neuspokojivou osobní situaci a děti odkazují do role pouhých bezmocných diváků. Což je ještě ten lepší případ, že děti nevyužijí jako zbraň proti partnerovi. Děti ale nesoulad rodičů vnímají velmi intenzivně, i když vzduchem zrovna nelétají nadávky nebo talíře, copak se nepamatujete? A třebaže se jim rodiče pokusí nějak „rozumně vysvětlit“, proč už se nemají rádi a nemohou zůstat spolu, je ztráta bezpečného a stabilního domova pro každé dítě hlubokým zářezem do duše, jehož následky si ponese po celý život a hlavně i do vlastního budoucího manželství. Je jenom přirozené, že děti z rozpadlých rodin jsou náchylnější řešit později své vlastní manželské problémy podle vzoru rodičů, kteří tak svým rozvodem zadělali na neradostnou budoucnost nejen dětem, ale i vnukům a pravnukům do třetího i čtvrtého pokolení. Malá odbočka - jak známo, kde nefungují dobře rodiny, nemůže dobře fungovat ani stát. Kdo se ve sledování svých sobeckých cílů naučí lhát a podvádět doma, bude to dělat i na pracovišti a v politice, jak jsme toho koneckonců svědky dnes a denně.

Soudím tedy, že pro budoucnost manželství je lepší s rozvodem nepočítat. Smím-li být trochu osobní, nebyli bychom s manželkou spolu už 47 let a nevychovali bychom čtyři děti, kdyby mezi námi od počátku nebylo jasné, že rozvod prostě nepřichází v úvahu. Že k němu i přes takové počáteční odhodlání někdy docházívá, není dobrým důvodem pro snížení laťky hned na startu. Poslechněte si, co k tomu říká věhlasný torontský psycholog Jordan Peterson – k videu se dají zapnout české titulky. A umíte-li anglicky, budou pro vás zajímavé i pod videem připojené komentáře: