Kdo má prospěch z demokracie? Máme-li věřit konvenční odpovědi, jsou to masy – démos – kdo těží z vlády většiny. Tento názor však již nesdílím.

Nedávno jsem dočetl knihu Étienne de La Boétie The Politics of Obedience: The Discourse of Voluntary Servitude (česky „Politika poslušnosti: pojednání o dobrovolném nevolnictví“). Je to opravdu silná kniha. Podstatou Boétiovy argumentace je tvrzení, že tyran vládne z vůle lidu, neboť neexistuje jiný způsob, jak by jeden člověk mohl řídit osudy milionů.

Celá kniha je odvážná, podněcující k přemýšlení a vskutku báječné čtení. Menší partie textu v Části III mne vtáhla do problému a nasměrovala mé úvahy jiným směrem.

La Boétie si všímá, že tyran a jeho pohlaváři se zřídkakdy dožívají svého přirozeného konce. Nikoliv, obvykle zahynou rukou někoho ze svého nejbližšího okolí. Co je příčinou tohoto stavu věcí? Je to strach, že skutečnou hrozbou jsou pro člověka jeho předpokládaní spojenci – a asi jsou. A je to tento strach, který žene mocichtivé do nočních dobrodružství a úkladných vražd.

Jelikož moc je opojná vždy a všude, je skutečným problémem režim vládnutí? I když je pravda, že se vzrůstající mocí a její větší centralizací vzrůstá pravděpodobnost přechodu od jednoho tyrana k dalšímu prostřednictvím násilí a úkladné vraždy, musí to nutně znamenat, že demokracie představuje lepší uspořádání?

Demokracie umožnila mírumilovný přechod od jedné vládnoucí elity k jiné (nebo mezi dvěma frakcemi téže vládnoucí elity). Je to pravděpodobně režim nejvhodnější pro možnost mocenské výměny bez krveprolití. Ale přináší demokracie něco také mně, obyčejnému člověku? Mají se oslavovat ty vzácné okamžiky, kdy většina vidí svět stejně jako já? Neboť i diktátor může příležitostně rozhodnout v můj prospěch.

Demokracie není pro občana s volebním právem žádným přínosem. Člověk může demokracii milovat v době, kdy patří k většině, a ctít ji, když už jeho názory k většině nepatří. Ale je toto svoboda? Není svoboda nic jiného než přijímat vůli většiny vždy a za každou cenu?

Svoboda vyžaduje, aby každý mohl zacházet se svým tělem a se svým vlastnictvím libovolným způsobem, pokud není ve střetu se svobodou ostatních. A když dojde ke střetu, soudce nebo rozhodčí rozhodne každý případ na základě vlastnických práv a pouze na základě vlastnických práv.

V demokracii znamená svoboda prostě právo odevzdat svůj hlas pro nebo proti nějakému tématu nebo kandidátovi a potom přijmout rozhodnutí většiny pod hrozbou donucovacího aparátu. Při tomto vrhu politickou kostkou nemá jednotlivý hlas v podstatě žádný účinek. Volič se musí podřídit výsledku [hlasování] i když nesouhlasí, i když v konečném důsledku pravděpodobně pozbude svého vlastnictví a vlastnických práv. Toto uspořádání se neliší od takového, kde volič symbolicky odevzdá svůj hlas; hlas, který se nebude započítávat, s výsledkem, který je dán již předem z rozmaru tyrana.

V obou situacích musí volič akceptovat vůli někoho jiného. Právo hlasovat a nárok na započítání svého hlasu na této situaci nic nemění.

Ukazuje se, že demokracie prospívá vládcům, jelikož jedině demokracie nejdůsledněji umožnila bývalým vládcům, aby spali a umírali v klidu a míru.

Totéž platí pro dvořany, nomenklaturu a aparátčíky. Tito patolízalové a pochlebovači se nemusejí nadále děsit půlnočních dýk, tlumených výkřiků a následné korunovace nového krále. Elita i byrokracie může odejít na odpočinek na své farmy. Ačkoliv již nejsou u moci, jejich roky plynou beze strachu a jejich statky i potomstvo zůstávají nedotknuty.

Jak to nahlížím nyní, demokracie není výhodná pro démos, je výhodná pro mocenskou elitu. A to je téma k zamyšlení.

Originál zveřejněn 11.6.2009 webu Mises Institute

Přeložil a do redakce Neviditelného psa spolu se souhlasem autora zaslal Jindřich Vavruška