Naše politická reprezentace se stává ostudou naší společnosti. Nejen, že z našeho politického prostředí jako by stále silněji vanul zápach korupce. Ale nyní se podařilo našim politikům ztratit důvěru Evropanů ve schopnosti naší země a naši společnost v očích sousedů ponížit. Dále se jim podařilo uprostřed nejisté globální hospodářské situace znervoznit investory a tím prohloubit možné potíže ekonomiky, která je vůči globálnímu světu tak otevřená (a tím si zahrát s vytvořením desítek tisíc nezaměstnaných). Jestliže už dříve jsme cítili vůči našim evropským sousedům určitý pocit méněcennosti, tak nyní je o to oprávněnější. Protože každá země má takovou politickou reprezentaci, jakou si zaslouží. Koneckonců, nenarostl by naší opozici hřebínek natolik, pokud by díky významnému přispění velice hloupého demagogického tématu zdravotních poplatků nezvítězila drtivě v krajských volbách.

Nicméně co s tím jako občané tohoto státu můžeme dělat? Můžeme to ponížení sledovat v televizi, jako by to byl fotbalový zápas, který jsme prohráli, Trocha smutku, ale pak televizi vypneme a půjdeme s dětmi okopávat na zahrádku jahody, jak nás to naučili naši rodiče. A kontrolovat politiky? Snad jen zanadávat si v hospodě na to, jak jsme vlastně bezmocní a jak se nemůže nic změnit. Mudrovat o Georgesovi Orwellovi a s pragmatickým podezřením a smíchem koukat na jakéhokoliv snílka, který má sen o tom, že jednou budeme mezi evropskými národy plně respektováni a nebudeme se muset stydět, že jsme Češi.

Je pravda, že asi nikdy nebudeme svoje názory prosazovat tvrdě a krvavě a může to být jeden charakter češství, na který hrdi být můžeme. Přesto však, domnívám se, máme za povinost něco dělat. Je to povinost, kterou máme vůči naší historii (pokračovat v úsilí těch, co pokládali za naši zemi své životy a svou svobodu), tak i budoucnosti (ve smyslu vyvarování se chyb, kterých se generace před námi dopouštěly). Otázka je však jak? Vstoupit do politiky a stát se tam profesionálem?

Osobně se domnívám, že hlavní problém je ten, že současný volební systém je nastaven tak, že nahrává lidem s ostrými lokty, vůlí populistického demagoga bez odpovědnosti ke společnosti a lehce zkorumpovatelným. Nějaké demokratické instituce jsme si sice díky sametové revoluci vytvořili, ale naše společnost jako by v nich byla jaksi ztracená. Jakoby stále ještě nebyla „emancipovaná“ pro život v demokracii. Domnívám se, že v takovém prostředí, i přes existenci demokratických institucí, dochází k odcizení politiky od společnosti, které pak vede ke korupci a ta k nezodpovědným a hloupým krokům našich politiků, jakého jsme nyní svědky.

S takovým názorem ovšem vstup do současné politiky může být kvalifikován podobně jako vstoupit do KSČ v osmdesátých létech. Hrozí zde to, že se nově vstoupivší nechá mocí zkorumpovat a pro zemi se vlastně nic nezmění.

Naši předchůdci nebyli velcí válečníci (myslím v té moderní době). Přesto nám zde zanechali nástroj, nad kterým není od věci se zamyslet: Chartu 77. Politický nástroj, který se ukázal být velmi funkčním pro zvelebování české politické kultury v sedmdesátých a osmdesátých letech. Pod Chartou si představuji takovou platformu, kde se mohou rodit politické názory lidí, kteří nejsou politici a nikdo z nich nemá ambice stát se profesionálním politikem. Minimálně nikoliv tím současným. Lidé, kteří pracují v různých oborech lidské činnosti. Takoví, které politika neživí a dělají to pouze jako určitou zájmovou aktivitu a cítí to jako odpovědnost vůči společnosti. Platforma lidí, kteří nechtějí jen plácat u piva, ale mít i jistý politický vliv a tak stavět mantinely profesionálním politikům.

Nejednalo by se o politickou stranu, protože by zde neexistoval jeden názor a cílem by nebylo usilovat o křesla v parlamentu. Ta platforma by zde byla pro diskuzi mimo parlament a hlavně pro vzájemné vzdělávání se. Navíc by ovšem tato platforma usilovala o určitý politický vliv (například pokud by politici dělali takové nesmysly jako nyní, tak by zorganizovala protestní manifestace). Právě charakter toho, že by se jednalo o diskuzi mimo parlament, by zajišťoval nezávislost na politické moci. Jednalo by se o společenský prostor mezi hospodou a parlamentem. To by mu umožňovalo fungovat jako opozice politického systému samotného. V současnosti, domnívám se, by se mohl zabývat takovými tématy jako optimální volební systém pro postrakouskouherskou a zároveň postkomunistickou zemi, případně jakým způsobem dosáhnout snížení míry korupce státní byrokracie a politiky.

Lidé sdružení v Chartě by své názory publikovali jako členové Charty a tím by se Charta dostávala do společenského povědomí a zároveň by se tím odlišovala od klábosení u piva (byť v moderní době přes internet), Charta by fungovala jako otevřená instituce a jako instituce by si postupně vytvářela vlastní systém fungování. Její hlavní pilíře by byly svobodná diskuze a přednášky na různá společenská témata, organizace manifestací a tím udržování určitého stupně aktivity a politické gramotnosti české společnosti.