Rodinná příhoda úvodem: když byl jednomu z mých bratranců – dnes více než čtyřicetiletému – necelý rok, svěřila jeho matka hlídání chlapce jeho otci a šla na chvilku do kuchyně. Bratranec nejdříve zkoušel, jestli se dokáže postavit na kanapi, pak si strkal ruku do pusy a dělal “brm-brm-brm” a pak zkusil vyrušit otce tím, že hodil dudlík na zem. Kutálející se dudlík nevzbudil žádnou pozornost, otec si dál četl knihu…

Dál se ústní podání příhody liší podle toho, kdo ji vypráví. V tetině podání se zdá, že předala dítě strýci, aby ho hlídal a ten to vnímal. Strýc se vždy hájil tím, že si ani nevšiml, že teta odchází do kuchyně a že přece viděla, že si čte knihu. Ať tak či tak, skončilo to tím, že osmiměsíční bratranec zapadl HLAVOU NAPŘED za kanape a strašně řval. Když ho vyděšená teta vytáhla za nohu a následně se pohádala se strýcem, pronesl strýc památnou větu: “No přece buď si čtu, nebo hlídám dítě.” Teta předpokláddala u strýce “multitasking”, který ovládala ona jako žena – a on reagoval přesně jako muž. Tak to má být, řekla bych, kdybych se nebála, že mě někdo nařkne z útlaku žen a nadvlády mužů…

Homo sapiens se vyvinul před několika sty tisíc let a UŽ TEHDY se vyvinuli muži a vyvinuly ženy. Pokud by příroda měla v úmyslu vyvinout jednopohlavní samosprašné jedince, jistě by to taky dokázala – ale z nějakého důvodu se rozhodla, že polovina lidí budou muži a polovina ženy. A ačkoliv ženy i muži jsou LIDÉ, zdaleka se nedá říci, že jsme stejní. Ten důvod, který stál na počátku toho všeho, je několik set tisíc let starý – a takovým by zůstal, kdyby se nevyvinul obor zvaný “genderová vyváženost”…

Na předměstí Stockholmu je genderově korektní školka. Dětem se tam neříká “on” a “ona”, ale jsou oslovovány oboupohlavným “přátelé”. Učitelka Jenny Johnsson k tomu říká: "Společnost očekává, že dívky budou holčičkovské, miloučké a hezounké a kluci naopak mužní, tvrdí a zábavní. Školka Egalia jim však nabízí fantastickou příležitost, aby byli tím, čím chtějí být.” Školka zavrhla klasické pohádky o Sněhurce či Popelce, protože jde o příběhy, v nichž utrápená dívka přijde ke štěstí jen díky princi, který ji vysvobodí – a místo toho nabízí dětem pohádky nové, třeba tu o tom, jak si dvě žirafí kamarádky adoptovaly malého krokodýla. Ředitelka školky k tomu dodává: "Jde o to, aby děti pochopily, že jejich biologické rozdíly neznamenají, že musejí mít jiné zájmy a schopnosti. Vše je o demokracii. O rovnosti mezi lidmi".

A aby toho nebylo málo, minulý týden probleskla zpráva, že rodiče (tuším, že také ve Švédsku) se rozhodli nesdělit svému dítěti, zda je chlapec nebo děvče. Ať se později rozhodne podle toho, jak se bude cítit…

Když jsem byla v období romantických dívčích snů, nechávala jsem se unášet na vlnách představ o tom, jak spolu budeme stát na pobřeží, on stojí za mnou, jeho ruce ovinou jak liány můj pas a pohledem ukáže na rudé zapadající slunce. “Vidíš…?” Pak mě vezme do náruče a pomalu zamíří k romantické osamělé chatrči, kde na nás čeká skrovné lůžko (z něhož před tím vymetl všechny pavouky). Jeho obličej je blízko mého, usměje se a nakloní se ještě blíž. Zavírám oči a v uších mi zní šumění moře a šustot rákosu, z něhož je naše chatrč svázána…

Možná ty představy nebyly tak úplně romantické - ostatně mluvím o době socialismu, takže ne o Karibiku, ale bulharských Zlatých pískách anebo – ještě hůře a chladněji – o východoneměcké Rujáně a taky je dost možné, že to nebyla romantická chatrč na břehu moře, ale zelený stan na břehu Sázavy. Ale ať to bylo kdekoliv, rozhodně vím, že v žádné z verzí těch dívčích představ jsem do té chatrče nepoponášela já jeho, o tom, že bych já vymetala ty pavouky, ani nemluvě.

Ženská a mužská role se vyvíjely po staletí, v žádném případě to však neznamená, že je jeden vzor ženy a jeden muže a všichni se do těch dvou vzorů musíme napasovat. Něco jiného je romantika dívčích snů a něco jiného pak skutečný život. “Muž” neznamená širokoramenný ranař, který nenosí klíče, ale rovnou rozkopne dveře, seřve ženu i děcka a když není večeře v tu ránu na stole, převrhne stůl a odejde do hospody. A “žena” není uťápnutá pipka, jejímž jediným zájmem jsou děti, teplá večeře a tiché “jak, myslíš, mužíčku”. Jsou miliony spokojených vztahů, v nichž muž je chlapák a žena si libuje ve své submisivitě – stejně jako těch, kde žena je iniciátorkou a muž spokojeným následovníkem dějů a činností v rodině. A samozřejmě existuje tisíc mezistupňů mezi těmito polohami. Ale rozhodně se nedá říci, že muž na otcovské dovolené je o to méně mužem. Vyhovuje jim to tak, je to jejich věc…

To však nemění nic na tom, že pořád jsme dva různé druhy jednoho a téhož Homo sapiens. Vždycky bude více žen v soucitných povoláních (zdravotní sestra je asi nejklasičtějším z nich) a vždycky bude víc mužů v politice, protože to odpovídá archetypálnímu mužskému principu (a samozřejmě to nevylučuje, že svoji stopu v politice zanechá i ženský génius typu Margaret Thatcher nebo že na zemi bude mít výrazný a zcela zásadní vliv žena typu současné královny Alžběty II. – jakkoliv si myslím, že baronka Thatcher se uplatňovala v praktické politice spíše mužským způsobem, zatímco královna sice vede zemi velmi pevně – chvála Bohu za ty dary… - ale navenek se jí daří budit zdání, že to dělá ženským způsobem). Jako muži a ženy jsme se vyvíjeli několik set tisíc let a příroda asi nechtěla, aby z nás byl genderově vyrovnaný unifikovaný jeden poddruh – příroda chtěla, aby muži byli lovci a ženy sběračky. Nevím, jaký k tomu měla důvod, ale už několik set let říká mužům: jsi lovec, vytýčíš si cíl a za ním běž, na jednotlivosti nehleď a ženám zas vštěpuje jejich sběračství, schopnost multitaskingu a také empatii, vidění a vnímavost k detailům...

Příroda chtěla, aby se muži a ženy doplňovali – a nadělila jim k tomu různost v obou těch poddruzích jednoho Homo sapiens – a dle té různosti se pak hledají jednotliví muži a ženy tak, aby k sobě pasovali, lhostejno, zda v životě nebo v práci. Nedává smyslu lámat přes koleno a snažit se měnit něco, co se tu vyvíjelo několik set tisíc let a co je nám díky nedozírnosti toho vývoje přepevně zakódováno. Něco, co je v nás, ale umožňuje to tisíc variací toho pevného základu.

Za sebe mohu říci, že mě úsilí genderových puristů děsí. Společnost se vyvíjí a díky tomu, že už není třeba, aby muž uměl skolit mamuta pěstí a stejně tak díky tomu, že rodina může přežít, i když žena má odpor k vaření, se – kloužeme-li pouze po povrchu dějů – může zdát, že v posledních desetiletích nastává krize dosavadního rozdělení rolí. Muži si stále častěji kladou otázku po smyslu mužské role a ženy se trápí tímtéž na své straně hřiště. Naše role se však neupevní tím více, čím razantněji se budou srovnávat rozdíly mezi úlohou mužů a žen – ať doma či ve společnosti. Nikdy nebudeme stejní, vždycky se budeme potřebovat SPOLU a navzájem – a nikdy nesmažeme vývoj, který jsme prodělali v těch několika posledních stovkách tisíců let. Krizi rolí nelze řešit tím, že se ty role popřou. Tu lze řešit jen a pouze tak, že ženy dovolí mužům, aby byli muži a muži dovolí ženám, aby byly ženami (pro bojovníky za rovnost pohlaví dodávám, že to “dovolí” nemyslím ve smyslu nadřazeném).

Mé dívčí sny už odvál čas, ale jedno vím jistě. Ve své generaci jsem vždycky patřila mezi největší holky – mezi dnešními dospívajícími už bych byla při tělocviku spíš vprostředku řady. Ale kdyby mi někdo místo mého vysněného rytíře s modrýma očima a uraženým kouskem jedničky vlevo nahoře nabídl druhou žirafu, s níž si adoptuju krokodýlka, tak bych nemusela vědět vůbec nic o evoluci lidstva, ale stejně bych si myslela, že zešílel. (A ač jsem nikdy nebyla submisivní tichá osůbka, která čeká, kam ji kdo popostrčí, jsem fakt ráda, že umím dost dobře vařit…)

Převzato z Kolarova.blog.idnes.cz se souhlasem autorky

www.thespis.cz