Bývalý katolický kněz Jan Jandourek uveřejnil v předvánoční Orientaci obsáhlou stať „Poučení z krize teologie“ (LN 20. prosince 2014). V ní hodnotí stav současné katolické teologie a křesťanstva vůbec a shledává jej neuspokojivým. Má za to, že teologie zaspala a není schopna odpovědět na otázky, které si dnes lidé kladou.

Již dříve jsem si všiml, že Jan Jandourek má určitý sklon ke zdůrazňování neúspěchů církve, potažmo křesťanství. Kdysi psal, že křesťanství se nikde nepodařilo oslovit lidi v jiných kulturách. Tehdy jsem to přičítal jeho neinformovanosti. Zřejmě nevěděl o tom, že např. v Jižní Koreji, kde se první křesťané objevili až počátkem dvacátého století, se nyní ke křesťanství hlásí více než třetina obyvatelstva. Korejci nyní vysílají misionáře doslova do celého světa, včetně České republiky. Zřejmě tehdy nevěděl o probuzení v Číně, kde i velmi střízlivé odhady hovoří o osmdesáti milionech křesťanů. Zřejmě ho nijak nenadchlo charismatické a evangelikální probuzení, které změnilo život prakticky v celé Jižní a Střední Americe, snad s výjimkou Uruguaye. V těchto „drobných přehlédnutích“ si může notovat s českými ateisty či antiklerikály, kteří konstatují, že v naší zemi a ve většině ostatních evropských zemí je křesťanství na ústupu, což měří hlavně podle toho, kolik lidí se hlásí ke křesťanství při sčítání obyvatelstva a jak klesá účast na nedělních bohoslužbách.

Rozhodně nechci tvrdit, že křesťanství v České republice zažívá nějaký rozkvět. Chtěl bych ale upozornit ty, kteří mu poněkud předčasně vystavují úmrtní list, že možná nepostřehli určité důležité posuny.

Sám jsem jako vikář Českobratrské církve evangelické zažil probuzení v holešovickém sboru „Na Maninách“. Začalo někdy kolem roku 1978 a po pomalém rozjezdu nabralo obrátky, takže jsme během osmdesátých let pokřtili asi tisícovku nových křesťanů. Když jsme v roce 1990 evangelickou církev opouštěli a založili Křesťanská společenství, bylo již 90 procent našich členů ze zcela ateistických rodin. Poměrně brzy, už v roce 1979, jsme rostli díky tomu, čemu se říká „domácí skupinky“. Kombinovaná účast na těchto domácích skupinkách, pokud bychom k nim přičetli ještě biblické hodiny a shromáždění mládeže v týdnu, několikanásobně převyšovala účast na nedělních bohoslužbách.

Praxe domácích skupinek byla tehdy průkopnická. Některé církve, které ji tehdy odsuzovaly, ji už druhé desetiletí doporučují. Pokud ale někdo zůstává při měření síly církve na údajích o účasti na nedělních bohoslužbách, nepostřehne něco dosti podstatného.

Jan Jandourek se rovněž hluboce mýlí v předpokladu, že český národ je nějak výrazně ateistický. Nevyčítám mu to, dlouho jsem to tvrdil také. Nicméně teď již dávám plně za pravdu C. S. Lewisovi (a v této věci i Tomáši Halíkovi), že opakem víry není nevěra, nýbrž pověra. Nevím, čemu všemu Češi vlastně věří, ale při rozhovorech s lidmi velmi zřídka narazím na čistokrevného ateistu či agnostika. Zato narážím na víru v ufony, v elfy, najády a dryjády a kdeco dalšího. A netýká se to jen lidí se středním či základním vzděláním. Nedávno jsem venčil pejska své dcery a dal jsem se do řeči s jedním vysokoškolákem, který mě přesvědčoval, že Ježíš zemřel v Kašmíru… Ano, platí, že Češi většinově zavrhli „klasické“ křesťanství, ale to neznamená, že by ztratili víru. Namísto klasického křesťanství se do jejich myslí i srdcí natlačily kdejaké bizarní představy.

Na rozdíl od Jana Jandourka ovšem věřím na zázraky a na Ježíšovo vzkříšení. Pokusím se na jednom příkladu vysvětlit, proč se v této věci s Janem Jandourkem zřejmě musíme míjet.

Jeden z prvních zázraků jsem zakusil už počátkem osmdesátých let. Jedenáctiletý hoch sáňkoval se svou čtyřletou sestřičkou a narazil do stromu. Jemu se téměř nic nestalo, ale holčička měla zlomenou pánevní kost a těžký otřes mozku. Mamince řekli, že to vypadá na tři měsíce v sádrovém lůžku. Jejich starší sestra mi to telefonovala v sobotu večer. V neděli jsme se za holčičku modlili dopoledne i večer. V pondělí odpoledne mi sestra volala: „Dane, asi se budeš divit, ale Klárka tam nic nemá.“ Udělali nový rentgen – a zlomenina byla pryč! Rodiče se nezávisle na sobě ptali lékařů, jak je to možné. Dva lékaři podali – rovněž nezávisle na sobě – zcela rozdílné vysvětlení, ale sami nevypadali příliš přesvědčeně. Nicméně říkali, že kvůli otřesu mozku tam Klárka bude muset vydržet alespoň tři týdny. Modlili jsme se dál a Klárka šla po deseti dnech domů.

Pro mě to byl nejmasivnější zázrak uzdravení, jaký jsem do té doby zažil. Od té doby jsem zažil i větší, ale to je jiný příběh. V tomto případě začali rodiče chodit do sboru a pak přišli i prarodiče. Dědeček Klárky mi pak ukazoval vysvědčení ještě z Rakouska-Uherska, kde měl samé jedničky a čtyřku z náboženství. (Kdybyste to náhodou nevěděli: Bůh má smysl pro humor.)

Samozřejmě, že mnohý čtenář namítne, že se o žádný zázrak nejednalo, že ta věc měla určitě nějaké přirozené vysvětlení. Ale já tento příběh uvádím právě proto, abych objasnil náš přístup k „zázrakům“. My jsme se přece nemodlili za to, aby se stal zázrak. Modlili jsme se za to, aby Klárka nemusela být tři měsíce v sádrovém lůžku. To poslední, oč nám šlo, byla snaha dokázat, že Bůh dělá zázraky. Našim motivem byl soucit, nikoli snaha někomu něco dokázat. Mohla mít celá věc přirozené vysvětlení? Jistěže mohla. Z mého pohledu to nic nemění na tom, že Bůh vyslyšel naše modlitby. A proč jsme se modlili? Protože náš vesmír není uzavřený, ale otevřený. Lékaři nabídli vysvětlení, které jim umožňoval jejich světový názor. Později jsem se setkal i s jinými lékaři. Vzpomínám si – to bylo před jiným zázrakem – jak jsem mluvil s jedním starým lékařem a vyjádřil jsem víru, že žena, která byla osm měsíců v kómatu, by se mohla probrat. Řekl mi tehdy: „Dvakrát v životě jsem podobný zázrak zažil.“ Bylo v něm hodně pokory. Ještě později, v roce 1992, jsem se setkal v Anglii se starým lékařem, který pracoval na pohotovosti během válečného bombardování Londýna. Doteď mi zní v uších jeho slova „God can do anything, anything!“ („Bůh může udělat cokoli, cokoli!“) Bylo vidět, že s tím má vlastní bohatou zkušenost.

To jsou důvody, proč mě zázraky v Novém zákoně nedělají sebemenší potíže. Necítím se „v trapné situaci“, jak se domnívá Jan Jandourek, ale vlastně se necítím ani jako „obhájce víry“. Bůh nepotřebuje obhájce – on se nakonec obhájí sám.

V „Orientaci“ jsou vypíchnuta Jandourkova slova: „Kam se poděly všechny ty modlitby za dobré počasí? Za uzdravení vůdce? Za narození syna? Proč by člověk měl mít nárok prosit o to všechno, když Všemohoucí nepomohl lidem v Osvětimi?“

Nu, přiznám se, že za dobré počasí jsem se modlil naposledy v létě, když jsme jeli se synem do Alp – a přiznám, že ta modlitba nebyla vyslyšena. Za uzdravení se ovšem modlím pravidelně, a to nejen u „vůdce“. Modlím se za každého, kdo mě o to požádá. Ale zastavím se u slova „nárok“. My křesťané přece víme, že nemáme žádný „nárok“ a žádné „právo“. Podobně jako Syrofeničanka, která přišla žádat Ježíše o uzdravení dcery, nepřistupujeme k Bohu na základě nároku, ale na základě milosti. Víme, že „odplata za hřích je smrt“, a že „všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy“. Naše obrácení ke Kristu znamenalo rovněž poznání, že žádné nároky nemáme. A co se týče Osvětimi, nepomohl Bůh opravdu nikomu? Ani tomu Židovi, s nímž si vyměnil osud kněz Maxmilián Kolbe, a šel do plynu místo něj? „Jak se na to všechno může Bůh dívat?“ slýchám často. Ano, dívá se. My křesťané víme, že se dívá z kříže. Maxmilián Kolbe to pochopil. Pochopila to i Matka Tereza. Pochopili to i bratři z ochranovské Jednoty bratrské, kteří byli ochotni prodat se do otroctví, aby mohli zvěstovat evangelium otrokům.

A lidem Bůh řekl dostatečně jasně, že když nebudou dbát na jeho Slovo, čeká je Osvětim. Bůh nemusí na lidi vymýšlet tresty. Stačí, když je ponechá sobě samotným – jako tomu bylo za druhé světové. „Ponech jim jejich zavilé srdce – to bude tvá kletba na ně,“ říká prorok Jeremjáš. Božím problémem nikdy nebylo, jak lidi potrestat. Božím problémem bylo, jak lidem odpustit.

Podobně jako má každý člověk určité základní tělesné potřeby – dýchat, pít, jíst, spát – má i určité potřeby duchovní. Potřebuje vědět, že ho má někdo rád, že jeho život má nějaký smysl a že někam patří. Pokud tyto základní potřeby nejsou naplněny, člověk hyne. My křesťané věříme, že je může naplnit jen Bůh. A pokud k němu přijdeme, je náš život mnohem radostnější, než je zřejmě život Jana Jandourka.

Dávám ovšem Janu Jandourkovi za pravdu, že teologické fakulty nás nepřipravovaly na rozhovory s nevěřícími či jinověrci. Poměry na římskokatolické fakultě v Litoměřicích jsem neznal, ale skripta, která jsem si tam zakoupil, mě opravdu nenadchla – a to ani co se týče vztahu k nekatolíkům. Sám jsem vystudoval Komenského evangelickou fakultu v Praze, a jestli si dobře pamatuji, apologetika (obrana víry) tam nebyla vlastně ani zmíněna, natož abychom se nějak plánovitě připravovali na službu v ateistické společnosti. Pravdou ovšem je, že v těch letech jsem byl sám součástí evangelického mainstreamu, pro který jsou evangelizace, misie či apologetika téměř sprostá slova. Nejdřív jsem musel sám prožít své osobní setkání s Ježíšem, abych věděl, že má smysl zvěstovat ho druhým. 

(Článek byl nabídnut Lidovým novinám, leč zůstal bez odezvy.)