Běžný rozhovor v jedné pražské vyhlášené hospodě s vynikajícím pivem. Dva kamarádi na večeři. Jeden vysoký státní úředník (ministr, náměstek, primátor), druhý známý lobbista, miliardář. Státní úředník:

„Tak na zdraví a na to, že to vyšlo.“ Lobbista je trochu naměkko: „Tohle ti, kamaráde, nezapomenu, tvoje informace a tvoje tlačenka mi hodily sto melounů. Těch sto melounů navíc u tak velkého projektu se ani nepozná. Kde jsou miliardy, jsou miliony drobný.“ Služebník státu: „No jasně, stát nezchudne a ty budeš mít na svoje projekty.“ Lobbista: „Jasně, ale musím se s tebou vyrovnat. Kolik z toho chceš? Klidně si řekni, nepomohl jsi mi přece poprvé a určitě ne naposledy.“ "Blázníš? Víš přece v jaké jsem funkci? Copak si mohu od tebe brát nějaké peníze? Vždycky ti říkám, že to v mém postavení není možné.“ Lobbista je zklamaný: „Já vím, vždycky zapomenu, ale nediv se, tolik jsi mi pomohl.“ „Nedá se nic dělat, když jsem stát, tak jsem stát, znáš přece ten výrok Ludvíka XIV - Stát jsem já - ale nebuď zklamaný, třeba mi někdy pomůžeš jinak. A dáme si ještě jedno, ne?"

Kolik takových nebo podobných rozhovorů se už odehrálo? Určitě hodně, přinejmenším tolik, kolik máme politiků a státních úředníků, kteří si ze svých slušných oficielních příjmů dokázali ušetřit pár desítek či stovek milionů a postavit či koupit výstavní domy, někteří nejspořivější dokonce i víc. Je to jasné, nezkorumpovaní státní úředníci neberou úplatky, stejný kodex cti platí i pro politiky. Jsou samozřejmě výjimky.

Např. z hlediska zákona zatím jen obviněný, a proto dosud nevinný, ale svojí kauzou s proměnou vína v miliony natolik komický, že zůstane věčně dehonestovaný, i kdyby soud tuto přírodní záhadu rozluštil a Davida Ratha obvinění zprostil. Na této kauze je zajímavá spíše primitivnost jednání tak vzdělaných a z politiky v případě Ratha tak fikaných lidí. Peníze ve sklepě na policích, v krabici od vína, osobní manipulace s penězi v hotovosti – stejně jako Grossovy miliony v plastové tašce. To přinejmenším svědčí o naprosté bohorovnosti a přesvědčení, že krytí politickými funkcemi poskytuje pachatelům maximální ochranu.

Tato bohorovnost je až infantilního rázu, viz případ Dalík, který šel náhodou kolem hotelu a za oknem jeho restaurace viděl, že se tam vede jednání o pandurech, a tak si jako samozvaný zástupce státu k jednajícím přisedl. Proč? No aby, jak se sám vyjádřil, pohlídal, že nedojde k nějakým únikům peněz z veřejných prostředků. Je to samozřejmě i důkaz o propojení politiky a politiků s milionovými (miliardovými) lobbisty, salonním způsobem okrádajícími stát a spoluobčany . I oni ale musí svá konta v zahraničí zakládat konspirativně a při jejich využívání k podnikání nebo investování používat především rodinné příslušníky a až po nich mafiány.

Vybavuje se mi při této příležitosti slavný francouzský romanopisec Honoré de Balzac (1799-1850), který přivedl svoji milenku před svůj nový dům v Paříži a řekl: „Miláčku, na tento dům nechám napsat tvoje jméno.“ Ta mu však pohotově odpověděla: „Byla bych raději, drahý, kdybys tento dům nechal napsat na moje jméno.“

Psát nemovitosti na jména milenek, jak již Balzac věděl, je velice riskantní. I manželky se rozvádějí, některé i s majetkem přepsaným na sebe. To jsou pak ty nejzajímavější vypořádání majetků mezi exmanželi. Právě polistopadová doba, kdy majetek státu přecházel do rukou soukromých majitelů, je v české historii druhým případem tak obrovských majetkových změn od doby pobělohorského znovurozdělování majetku a kořistění generalissima Albrechta z Valdštejna. Na popis české privatizace by ovšem nestačilo pero Aloise Jiráska, dokázal by to právě jen Balzac, představitel realismu, podobně jak to učinil ve svém románovém cyklu „Lidská komedie“.

I tento název by se hodil, i když zlí jazykové by jej asi parafrázovali do názvu „Klausova komedie“. Dokázal by to jen Balzac a jeho následovník Émile Zola (1840-1850), představitel naturalismu, který se proslavil svojí sérií románů o rodu Rougon-Macquarth, jejíž podtitul „Přírodopis a sociální dějepis jedné rodiny z druhého císařství“ by se hodil i nám, s výměnou slov „druhého císařství“ za slova „z polistopadové privatizace“.

Kdo by však v době internetu a všudypřítomnosti médií psal a četl romány? A tak se o ohromném toku majetkových zločinů, podvodů a jejich proplétání s politikou dozvídáme nikoliv z dvacetisvazkového románového cyklu s názvem třeba „PPF a její politici“, ale ze střípků informací investigativních novinářů , TV zpravodajství nebo nejrůznějších internetových serverů. To vše bez ladu a skladu. Do tohoto „neskladu“ patří obrovská obohacování na úkor státního majetku (veřejných prostředků), které s výjimkou několika kauz nebyly a zřejmě nebudou v naší generaci odhaleny a později už vůbec ne. A v budoucnu třeba právě díky těmto superkrádežím, z rodin multizlodějů díky exlusivnímu vzdělání jejich dětí na západních universitách, vzejdou úctyhodní vědci, politikové nebo umělci. Jak vzniklo bohatství rodu Kennedyů, který dal Spojeným státům legendárního prezidenta Johna Fitzeralda Kennedyho, vime všichni.

Jsou to „právní záhady“, protože se ještě nenašli v české policii a státním zastupitelství „code talkers“, kteří by přišli na to, jak postihnout někoho, kdo má miliardový majetek a není schopen prokázat jeho původ a zaplatit z něj daně. Možná ještě žije někdo z amerických právníků, kteří jen z tohoto důvodu dostali slavného gangstera Al Capona za mříže legendární věznice Alcatraz, ten by mohl poradit. Ostatně největším důkazem nevůle politiků zleva i zprava něco na tomto stavu měnit je osud zákona o státní službě. Nebyl dosud přijat a jak to vypadá, ještě dlouho nebude. A pokud bude, tak bude stejně bezzubý. Jako děti z lyžařského oddílu „Lokomotiva Kolín“ jsme si vždy v padesátých letech cestou autobusem z Kolína do Krkonoš zpívali naši hymnu s refrénem: “Nám to nevadí, že jsme pitomí.“ Naši poslanci a politici by si mohli refrén této písničky pozměnit: „Nejsme pitomí, jsme jenom vyčůraní.“

A co zákon umožňující postih majetku, jehož původ vlastník není schopen prokázat? Už dlouho se s tímto zákonem hraje jak s fotbalovým míčem. Že se jeho přijetí bude dít za pět minut dvanáct? Nesouhlasím! Jsou to roky po dvanácté, pokud vůbec bude přijat. Současný stav tohoto zápasu mužstva „co ho jako chtějí přijmout“ a mužstva „co ho jako nechtějí odmítnout“ je 0:0. Vláda právě projednává analýzu ministerstva financí, která navrhuje dvě varianty – buď dodatečné zdanění majetku přesahujícího reálný příjem, nebo jeho zabavení. V tomto druhém případě by ovšem soud musel dojít k závěru, že jde s největší pravděpodobností o majetek pocházející z trestné činnosti.

Myslím, že tito vlastníci mohou klidně spát. Určení „nejvyšší míry pravděpodobnosti“ nebude právní problém, jako nebyl u trestného činu výroby a přechovávání drog, jehož trestnost stanovil zákon hypotézou, jde-li o „množství větší než malé“. Bude to stejná sranda, jsme přece národem Jaroslava Haška a Franze Kafky. Postih z titulu uvedené „nejvyšší pravděpodobnosti“ bude především kasovním trhákem pro advokáty, jako byly v devadesátých letech restituce. Ostatně pomocí tohoto právního institutu se již postupuje. Zatím ovšem jen u podezřelých městských nebo vrchních státních zástupců. I to je důkaz, že žijeme v právním státě – schody se přece zametají seshora, a proto je třeba nejdříve odstíhat státní zástupce a až potom se může jít nížeji.

Legrace začíná již u politiků, kteří o tento zákon „jako“ usilují. Slůvko „jako“ charakterizovalo bývalý normalizační režim. Všechno bylo jako – demokracie, svoboda slova, shromažďování, cestování atd…Premiér Sobotka řekl, že zákon o postihu bude přijat v roce 2015 – musí se do něj ještě zabudovat možnost postihu i premiérů, kteří např. v rozporu se zákonem použili poslanecké finanční náhrady k pořizování nemovitostí do svého soukromého majetku. Takže zákon bude, ale jen „jako“, stejně tak i postih těch politiků, na které, nedej Bože, by se snad zákon mohl vztahovat. Vzpomínáte na tu socialistickou japonštinu? Ředitel se japonsky řekne „Nemako“, náměstek „Mako jako“, dělník „Mako jako pako“. Jen sekretářka nebyla virtuální. Ta se japonsky řekla Omako.

Nevím proč, ale vždycky se mi při referování médií o naší politicko-lobbistické kriminalitě vybavuje známý dialog Horníčka s Werichem, v kterém Horníček vysvětluje svému partnerovi smysl informativních poznámek v nově vydaných Osudech dobrého vojáka Švejka na příkladu: Řeznická ulice - s poznámkou pod čarou, ulice v Praze 1. „A to se mi líbí,“ říká Werich, „je jasno. Není nad to, když vydavatel předpokládá, že co čtenář, to blbec.“

Nejlepším měřítkem této blbosti jsou zase volební hesla politických stran harcujících do komunálních voleb. „Zvýšíme kulturu v Praze 1, (2,3,4,5,6,7,8,9,10), zvýšíme bezpečnost, zajistíme dostatek míst v jeslích a školkách, postaráme se o ochranu veřejného majetku, ochráníme historický odkaz Prahy, postaráme se o seniory, budeme chránit zeleň – upevníme, vytvoříme, vybudujeme a provedeme..." Všechno jako. Naštěstí tvůrci programů vynechali heslo„prohloubíme“, zřejmě z důvodu vzpomínky, jak bývalý režim prohluboval všechno, až do té vyhloubené díry spadl sám. Tenkrát ovšem ne jako, ale doopravdy.

Jsme takoví blbci, že je budeme zase volit? Budeme, jiná volba neexistuje, chceme-li žít aspoň v „ jakodemokracii“ – jinak můžeme volit zase komouše nebo Okamůru. Je to uzavřený kruh. Dokáže jej ještě někdo rozetnout? Najdou se konečně „code talkers“, jako byli legendární američtí Indiáni Navajové, kteří svým "kódem" zmátli Japonce a pomohli Americe vyhrát válku? Vyhraje ji u nás vůbec někdo? Myslím, že jedině JAKO.