Za vznikem módních trendů stojí leckdy zkreslené, nebo přímo falešné informace, které šíří i zavedená odborná média. Zeleně uvažující novináři ovlivňují svět víc, než si běžně připouštíme.

„Co chtějí jíst Češi? Maso bez masa a sladké bez cukru,“ tak zní titulek článku o tom, jaké jsou podle jedné průzkumové agentury současné trendy v oblasti jídla a pití v Česku. Text v odborném periodiku o marketingu bohužel vykazuje stejné znaky manipulace, jako je tomu v článcích o zelené energetice. Asi není překvapivé, že manipulace jde také „zeleným směrem“. Nabízíme malou sondu to toho, co na vás také můžou vytáhnout marketingoví nebo PR manažeři, se kterými přicházíte nebo přijdete do styku.

Uvedený titulek článku jasně evokuje, že lidé v tuzemsku se ve významném množství odklánějí od klasické stravy a přecházejí na tu rostlinnou, vegetariánskou či nějakou takovou. Ovšem v článku samotném se praví, že asi 10 procent Čechů omezuje konzumaci masa. Cítíte také ten rozdíl mezi tvrzením, že Češi chtějí jíst maso bez masa, a údajem, že desetina národa omezuje konzumaci masa? Při bližším pohledu na složení oněch 10 procent je navíc jasně patrné, že situace nemá se skutečným trendem nic společného. Protože čtyři procenta lidí „maso ze stravy částečně vylučují“ a pět procent jsou vegetariáni, vegani a ti, co jedí jen rybí maso. O nich se ovšem v textu eufemisticky píše, že „nejedí maso, ale jedí ryby“. Jako by ryba nebyla maso. Jde asi o tak pravdivé tvrzení, jako když o kanibalovi řeknete, že nejí maso, ale jí lidi.

Tohle žonglování s pojmy provází celou současnou ekologistickou kampaň a má jediný cíl. Zastřít pravdu. Nebo umožnit to, aby se fakta dala vykládat „kreativně“. Což také může být bohapustá lež. Je libo příklad? „Dle výzkumu se 38 procent Čechů snaží dodržovat zásady zdravého stravování,“ píše se ve zmíněném článku. Což je věta konci odstavce, který vyjmenovává všemožné stravovací směry od vegetariánství po přerušované půsty a informuje o tom, že různé speciální potraviny už zevšedněly v tuzemských obchodech. Jenže co těch 38 procent lidí vlastně dodržuje, o co se snaží? Kolik z nich se jen jednoduše „snaží nepřežírat a hýbat se“ a kolik jich skutečně konzumuje výhradně, nebo převážně bezlepkové potraviny? To v článku není. Možná proto, že to neví sama agentura. Pak by ovšem měla lépe vážit kontext, ve kterém svá zjištění prezentuje.

Nebo se na to můžeme podívat jinak. Šikovně položená otázka umožňuje dodat získaným odpovědím libovolný kontext podle potřeb toho, kde data prezentuje. Což je, obávám se, v „klimatické“ oblasti zcela běžné. Protože třeba údaje o tom, kolik procent lidí by chtělo energetiku nezatěžující životní prostředí, neříkají vůbec nic o tom, jestli stejné množství lidí věří v možnosti větrné a solární energie zajistit bezproblémově bezpečné zásobování elektřinou 24 hodin denně. Leč na to se žádný průzkum, pokud se nemýlím, nikdy neptal.

V jiném čísle stejného časopisu se také můžeme dočíst, že myslet si, že hlavním cílem podnikání je maximalizace zisku, je přežitek. Tahle myšlenka se objevuje v rozhovoru o „společenské odpovědnosti firem“. Myšlenka, že firma nejdřív musí být úspěšná, tedy maximálně zisková, aby mohla svojí společenskou odpovědností něco měnit, však už v rozhovoru nezazní. A všechny firmy se nemůžou živit tím, co je „společensky odpovědné“.

Nesporné však je, že společenská odpovědnost firem, anglickou zkratkou CSR (Corporate Social Responsibility), je již menším odvětvím samo o sobě. Má své asociace, profesní ceny, ve firmách jsou na CSR projekty, manažeři, týmy… A nepřekvapivě do oblasti CSR spadá i všechno klimatické a zelené. Což už je pořádný „tržní segment“. Vlastně, společenská odpovědnost firem je produktem zelené ideologie.

Ale samozřejmě nic proti tomu, aby se firmy chovaly k životnímu prostředí lépe, než jim ukládají zákony. To je žádoucí. Jen u toho nemůžeme popírat základní principy, nebo překrucovat fakta. Oboje za prvé vede ke lži, za druhé k tomu, že výsledek takového snažení není funkční.

Převzato z webu iUhli.cz