Stojí za to občas připomenout, jak děsivě nízká byla tehdejší životní úroveń

Dokážete si představit svět, ze kterého zmizí pivo, jakmile venkovní teplota stoupne nad 25 stupňů? Některým z nás stačí zapátrat v paměti. V takovém světě jsme totiž žili do listopadu 1989.

Pamatuji si na to velmi přesně, protože jsem byl v roce 1987 pracoval v jedné větší pražské samoobsluze. Tedy větší, dnešními měřítky by to odpovídalo spíš rozlehlejší večerce, ale tehdy supermarkety ani hypermarkety nebyly. Venku třicítky, slunce pražilo, klimatizace neexistovaly, deodoranty se nepoužívaly (kupodivu to nevadilo)… a taky nebylo pivo. Do sámošky přicházeli obtloustlí dělníci, řemeslníci i důstojníci z nedalekého ministerstva obrany, ale pivo nebylo pro nikoho. Někteří zákazníci se vztekali a podezírali nás, že schováváme basy pod pultem. Ale fakt ne. Možná si dal něco stranou vedoucí, ale určitě nebylo pro brigádníky. Romantický byl naopak pohled na 20leté novomanželky, které přibíhaly se zoufalými výrazy a trávily celé odpoledne obcházením pražských krámů v naději, že pro svého milovaného seženou lahváče. Marně.

Po prázdninách se ochladilo a pivo se zase stalo běžným artiklem. Aby nedošlo k mýlce, k mání byl pouze jeden druh mizerného piva a jeho cena (dvě koruny) byla v poměru k dělnickému platu vyšší než dnes.

Připomínám to, že se dnes objevují hlasy, že to byla doba slušné životní úrovně pro každého. Pokud to někdo tvrdí, pak tu dobu nezažil nebo ztratil paměť. Ve skutečnosti nebyl rozvinutý socialismus (a Česká republika konce 80. let nepochybně představovala nejlepší a nejhumánnější typ socialismu, jaký se kdy v dějinách objevil) se svým důkladným plánováním schopen zajistit ani tak banální záležitosti jako zásobování podřadným pivem. A stejně tomu bylo s byty, knihami, automobily, hotelovým ubytováním, potravinami a čímkoliv dalším.

To vyvrací i druhou legendu, která se v posledních letech objevuje. Že komunisté po sobě zanechali bohatství, které bylo později rozkradeno. Ve skutečnosti komunisté po sobě nechali zemi tak chudou, že nebylo kde brát a nebylo co krást. Proto ji s takovou radostí předali nejbližší opozici, jaká se nabídla. Krást se mohlo začít až po pár letech kapitalismu. Předtím nebylo co.

Tím neříkám, že ta doba neměla svoje výhody. Byli jsme mladí, děvčata byla hezčí (pamatujete si ještě, jak sexy byla přírodní podpaží?) a žilo se v řadě ohledů svobodněji. Rodič mohl dát zlobivému dítěti facku, aniž by riskoval konflikt se sociálkou. Bylo možné vyslovit slovo „buzerant“, aniž by hrozilo, že vás kvůli tomu vyhodí z práce. Každý vedoucí hospody se mohl rozhodnout, zda svým hostům dovolí kouřit nebo ne. A skvělé bylo i to, že Jan Macháček nepsal agitky, ale hrál na kytaru (naprosto fantasticky). Nezaměstnanost představovala jen úplně okrajový problém (ne, že by nebyla vůbec, tak už to v 80. letech nebylo). Není tedy divu, že někteří na tu dobu vzpomínají s nostalgií. Ale to by nemělo zastřít, že životní úroveň byla tak nízká, že už si to ani nedokážeme představit. Ostatně, každý bezdomovec dne pije lepší pivo, než k jakému se tehdy mohl dostat vedoucí prodejny.