Moudrých slov v médiích či v jim podobných prezentacích by dnes člověk hledal lupou. Pochopitelně, jsou stovky knih, které nikdy pro svoji hloubku a moudrost neztrácejí cenu. Avšak člověk by rád slyšel či četl moudrá slova k dnešku. Takže má radost, když se jich dočká.

Velice libý pocit jsem měl, když jsem si v sobotní Orientaci Lidových novin (13. června 2015) přečetl obsáhlý článek s názvem „Magna charta – poučení z dějin“. Jeho autorem je Jiří Přibáň (*1967), excelentní český právník a sociolog, který momentálně přednáší (od roku 2006 jako profesor) na Cardiff Law School, University of Wales, když předtím přenášel na univerzitách v New Yorku, v Kalifornii a v Lovani.

Samotný text o Magně chartě je úžasný, zajímavý a velice podnětný. Otázkou je, kolik našich právníků a politiků (a nejen jich) si ho přečetlo a zamyslilo se nad ním. Obávám se, že možná sem tam někdo. Mě však zaujaly některé obecnější soudy uvnitř článku.

Pan profesor Přibáň například píše:

Německý historik Reinhart Koselleck označil modernitu za dobu, ve které „prostor zkušenosti“ je definován „horizontem očekávání“. Budoucnost převládá nad minulostí, což se projevuje i tím, jak dnešní společnost neustále přepisuje a reviduje své vlastní dějiny. Z historického revizionismu se stala disciplína, ve které se více či méně nadaní dějepisci předhánějí v závodu o co nejprovokativnější převyprávění minulosti. Vznikají tak stále nové historie, jejichž životnost je čím dál kratší a akademická hodnota stále pochybnější, ale které se o to víc snaží vykřičet proti současnosti, že jedině jejich interpretace je správná, a proto si z ní mají dnešní lidé brát ponaučení.

Tento morálně fanatický přístup k minulosti vychází z představy, podle níž je přítomnost vždy patologická a deviantní, a proto je třeba nejistou budoucnost vysvobodit ze zajetí zkažených dějinných zkušeností. Historiky v jejich práci vede často nenávist k dějinám, které se prezentují jako série morálních skandálů, jejichž popis má dnešní společnost vybičovat a normativně ji svázat s odůvodněním, že je třeba vyvarovat se „chyb minulosti“, abychom spěli k jejich nápravě v přítomnosti,a tím i ke „šťastné budoucnosti“. Neplatí úsloví historia magistra vitae, protože historie již není učitelka života, ale jeho morální kazatelka. Minulost je dnes stejně nejistá jako budoucnost.

Tato slova bychom měli mít na paměti vždy, když se vyjadřujeme k nějakým dějinným událostem či k historickým osobnostem. Pochopitelně, že vždy zde bude několik pohledů. Snad dva příklady. Dávný Vávrův film Jan Hus je zcela jiný než letošní Svobodův, avšak ani jeden z nich se nevyhnul značnému zjednodušování či záměrnému potlačování historických skutečností (u Vávry pochopitelně mnohonásobně více). Zrovna tak lze poukázat na to, jak v podstatě objektivně i s jistou mírou kritiky psali naši první obrozenci o husitech a o Žižkovi, jakkoli z nich a z něj později udělal Alois Jirásek hrdinu bez poskvrnky.

Musíme si tedy zvyknout na to, že naše „šťastná budoucnost“ (i přítomnost) nemůže spočívat v tom, že si budeme minulost idealizovat nebo že ji popliveme. Totéž platí i pro naše diskuse veřejné. Nadávat těm, kdož prezentují minulost odlišně našemu přesvědčení, není cestou k objektivitě. Cesta k ní je lopotná, složitá, mnohdy plná pochybení a, co si budeme namlouvat, mnohdy také plná osobních zklamání.

Právě zde platí více než kde jinde, že k výkladům a popisům historických dějů musíme přistupovat s velkou pokorou. A pokud budeme někoho soudit či hodnotit, měli bychom si předtím třeba přečíst onen výše uvedený Přibáňův text. Ideální by ovšem bylo, kdyby si všichni občané (protože jich se to především týká) přečetli text o Magně chartě celý. Ano, je z raných dějin anglických, avšak odkaz její je celosvětový.