Těžko už odradit odhodlaného – jak to ale má udělat?

Zpráva z tisku (vlastně – ze Seznamu): „Na železničním přejezdu v Černošicích na Praze západ zemřela v sobotu pod koly vlaku doposud neznámá žena. Ta si podle policie lehla před přijíždějící vlak, který ji přejel. K nehodě došlo před polednem na přejezdu v Radotínské ulici.“

„Nohama stírám rosu na kolejích…“ glosoval to hned v diskusi jakýsi blbeček. A byl tam z valné většiny mezi svými. Pro nejednoho frustrovaného může prý za to prohnilá kapitalistická společnost, co nám ji vnutil ten darebák Havel. Jiní nehledají vinu v něm, ale ohledně takovýchto věcí mají také jasno: „Nechápu sebevraždu, mám se rád. Někoho k tomu asi dovede nějaká životní situace. Ale proč do toho zatahovat nezúčastněné lidi. Ten strojvůdce možná živil rodinu a ten pohled na ženu a koleje bude mít už napořád. Kdo ví, jestli ještě dokáže řídit vlak. Takže sebevražedkyně možná zničila rodinu, která ji ani neznala.“

K tomu jiná diskutérka doplňuje: „Když už někoho osud donutí udělat takovouto věc, neměl by být tak sobecký.“ Má na mysli zřejmě nejen argumenty přechozího diskutéra, ale i ten smutný důsledek, že doprava v místě se tím zdržela, hodně lidí přišlo někam pozdě, bylo to zkrátka jako když se stane nehoda na dálnici či když ekologisté zablokují nějakou křižovatku

Nešťastnice, co svoje problémy, jež nepochybně – a to nemalé – měla, vyřešila tímto způsobem, zažila si tak in memoriam nejen svých pět minut slávy, ale vysloužila si i bučení české většiny, mnohdy hraničící s hyenismem. Je mi jí velmi líto, hluboce s ní soucítím a sám si dokážu představit situaci, kdy bych udělal totéž – je to jistě věcí nátury, ale je hodně lidí, kteří ctí názor, že smrt je jediná záchranná pojistka, jak z tohoto života vystoupit, stane-li se již neakceptovatelným. Stačí k tomu jen nebýt svázán žádnou vírou v posmrtný život, vědět, že jako jsme nebyli předtím, nebudeme ani potom – smrt pak může být vysvobozením, přestane-li život stát za to.

Co přivedlo k tomuto skutku onu ženu, to nevím, avšak podepisuji se pod názor jedné z mála rozumných diskutujících, která napsala: „No, to už musí být člověk hodně zoufalý, když tohle udělá, ale nesuďme ji, nevíme, asi ten důvod k tomuhle byl velký.“ Konečné řešení problému nastínila pak tato čtenářka: „Proto by měla být legální euthanasie. Mělo by být na každém, zda to chce vzdát, pro někoho prostě život není požehnáním. Aspoň by to bylo důstojnější a nemuselo by tomu zbytečně být svědkem x lidí.“

Ano, toto by bylo řešení. Mám známého, co si sežene všechno, a tak má k dispozici i prášky, které když všechny pozře, tak prý zaručeně a bezbolestně zemře; dopomohl mu k nim jakýsi přítel - lékař. Kdyby se ocitl v nějaké neřešitelné životní situaci a chtěl by odejít, tak prostě odejde, tiše a diskrétně, a nebude zapotřebí, aby někde udělal něco takového jako ta nešťastná žena. Pro ty, co v tom umějí chodit, zkrátka řešení existuje. Co však zbývá takovému člověku bez konexí, než se v nejhorší chvíli svého života vrhnout tu pod vlak, tu z mostu, tu z okna? Než vzít provaz či žiletku? Zkrátka, než provést nějakou drastickou řezničinu. Vždyť dnes už se nelze otrávit ani tím plynem. Jak to má udělat, aby neškodně zemřel v ústraní? Kam měla jít nešťastná, zmatená Iveta Bartošová? A i ten Bohumil Hrabal se musel pod záminkou krmení holubů vykulit v nemocnici z okna, když už věděl, že U Tygra už nikdy sedět nebude...

Jak tedy spáchat sebevraždu, aby to nebylo jak na jatkách? Této společnosti se na to neptejte, je to zakázáno. Když filosof Eufrat ztratil vůli žít, coby poslušný poddaný požádal o svolení k sebevraždě svého císaře – měl zrovna to štěstí, že tehdy vládnul osvícený Hadrianus, který mu to schválil – v dnešní „osvícené“ době ale bohužel opravdu mnohým lidem nezbývá, než co udělala ta paní...