Není pochyb o tom, že nadcházející přímé platby - vzhledem k výši průměrného výdělku "malých obnosů" - , které nás čekají při návštěvě lékaře, na pohotovosti nebo u zubaře (poplatky za pobyt v nemocnici bude prý možné doplatit po návratu domů čili těch se tento příspěvek netýká) budou klást zvýšené nároky na náš zdravý rozum, dobrou vůli a otestují naši schopnost počínat si prakticky.

Z těchto přímých poplatků "z ruky do ruky" nemá radost asi nikdo, bez ohledu na to, jaká politická stanoviska zastává. A jak je zřejmé z vyjádření prezidenta lékařské komory MUDr. Kubka, nadšení neprojevují ani mnozí lékaři, jmenovitě ti, kteří mají privátní praxi.

Nejde přitom tolik o poplatky samotné, ale o rozmanité komplikace, které jejich realizaci mohou provázet. Rozvádět netřeba, každý disponujeme dosti bujnou fantazií.

Ať tak či onak, placení se ze ZÁKONA (až na výjimky jím stanovené) nevyhneme, stejně tak jsou lékaři ze ZÁKONA povinni onu částku od každého z nás inkasovat. Po nich i po nás to nechce nikdo jiný než STÁT (který tím zase o něco málo omezuje naši svobodu nakládat s vlastními penězi, a proto by se jeho představitelé měli podle toho chovat; že, pánové a dámy na politickém Olympu?) a nám nezbývá než se podřídit.

Samozřejmě je možné se k celé věci postavit negativně a lékařům, kteří za nic nemohou, nabízet v ordinaci tisícikorunové bankovky a tím jim komplikovat život a zdržovat ostatní pacienty, kteří čekají ve frontě za námi (sám jsem jedním z nich, vím, o čem mluvím). Nový systém lze ovšem pojmout také opačně, tak jak jsem já před dávnými léty přistoupil k placení jízdenek v autobusech meziměstské dopravy.

Ač jsem odpůrcem militantních ekologických aktivistů a organizací, chovám se, myslím, příkladně ekologicky. Nekouřím, separuji odpad a hlavně - nevlastním motorové vozidlo neb nejsem motorista. Z čehož plyne dvojí: v autě nejedu nikdy sám, ale vždy s někým, a za druhé, jsem častým klientem veřejné dopravy.

Domnívám se, že jako pasažer mohu přispět k plynulosti přepravy tím, že budu mít vždy připraveny drobné mince. A tak jsem zavedl ve své rodině pravidlo: starám se o to, abych měl dostatek drobných a zapojil jsem do tohoto úsilí vlastní ženu, která to akceptuje jako jednu ze svých dobrovolných povinností a shání mince snad ještě s větším úsilím než já. Snažím se vyhnout tomu, abych - zejména ráno (občas používám spoje jedoucí v době, kdy slušní lidé ještě spí) - působil nepřipraveným řidičům horkou chvilku tím, že za jízdenku v ceně necelých třiceti korun budu platit pětistovkou, jak s oblibou a pravidelně činí někteří spolucestující ve frontě přede mnou. Takový přístup člověk ocení zejména během období dešťů na nezastřešené zastávce, kdy má před nástupem do vozu stažené paraple, aby někomu z tlačícího se davu nevypíchl oko, případně obě.

Je to jistě každého věc, ale když si mohu zajistit drobné já, proč ne oni? A tak je to také s nadcházejícím placením u lékaře. Protože jsem pravidelným konzumentem zdravotní péče (po padesátce je opak spíše výjimkou, připomínám mladším čtenářům), "nové Julínkovy taxy" (angl. New Julinek´s Taxes, ve zkratce N.J.T. - čti en džej tý) pro mě znamenají jediné: že při shromažďování kovových platidel nesmím zapomenout vložit jich do „mincíře“ o něco víc. Toť vše.

Aby se ona třicetikoruna nestala hlavním tématem, kvůli kterému navštěvuji svého specialistu. Myslím, že při troše dobré vůle, vstřícnosti a zapojení selského rozumu se N. J. T. dají zvládnout. A samozřejmě naopak.

Závěrem snímek ukazující, jaké „mincíře“ nejčasteji používám:

Vlevo krabička od kinofilmu. Vpravo něco pro náročnější – „mincíř“ z velbloudí kůže, který jsem si přivezl ze Sinajského poloostrova.

Stejskal.estranky.cz