SPOLEČNOST: Jak si sestrojit sluneční hodiny

Lidé začali měřit čas kalendářem a hodinami v souladu s tímto biblickým citátem - stín tyče, putující od rána k večeru, se člověku stal jeho prvním, primitivním, ale účelným počitadlem denního času. „Proč nacházíme právě na místě, které stín zaujímá, něco takového jako čas?" ptá se však Martin Heidegger. O tom uvažoval i Kant: „Ani stín, ani jeho na úseky rozdělená dráha, ba ani jejich vzájemný prostorový vztah není čas sám. Kde je tedy čas, který takto na „slunečních hodinách", ale i na každých kapesních hodinkách přímo odečítáme?" Klasik usoudil, že „čas sám se nemění, nýbrž mění se něco, co je v čase." To už však stěží nějak změříme – přitom je však přece čas měrnost sama, cosi jako metr. Či snad měřím, můj Bože, a nevím, co měřím?" zoufal si už Augustin ...

Sluneční hodiny člověku slouží po tisíciletí; jsou krásné – dodnes někde zdobí stěny domů, kostelů, radnic i chrámů. A dnes už i náměstí a mnohá zahradní zákoutí – příslušné firmy nabízejí kompletní servis od stavby hodin až po jejich přesné nastavení na zeměpisné souřadnice zákazníkova obydlí. V případě zájmu o takové služby je ovšem nezbytné připravit si několik (desítek) tisícovek. Sluneční hodiny si ale může svépomocí pořídit každý, kdo má zahradu s kouskem celoročně slunné plochy: stačí jen dodržet pár základních pravidel jejich konstrukce. Zajímavý, takříkajíc staticko-dynamický artefakt už pak spolehlivě pracuje sám. Zahradníka upozorní, kdy je čas k obědu a kdy už je třeba zalévat – víc od něj očekávat nelze. Přesto – na rozdíl od sádrového trpaslíka – přestavuje na zahradě užitečnou krásu: znázorňuje mlčení času, dar trvání, snad i memento.

Jak si tedy sluneční hodiny sestrojit? Není to díky jejich značné kolísavosti možné kdykoli, kdy je zrovna slunečno, ale jen čtyři dny v roce - zrovna ve čtvrtek (14. června) nastane jeden z nich. Slunce na obloze bude zhruba odpovídat tomu, co je na hodinách – lidské míře času. Ony další tři dny jsou 1. září, 25. prosinec a 16. duben. Mezitím bude čas přírody kolem přímky toho lidského oscilovat v periodách řádu měsíců. Největší odchylky se protáhnou až na čtvrt hodiny, jakkoli fundovaně je artefakt naštelován – je to nezbytná daň časomíry, která vlastně přestavuje rotující tělo Země samo. Jediné potenciální řešení: klecové sluneční hodiny, nastavitelné podle ročního období – jednou za čas si pak majitel musí hodiny přeřídit.

Střední sluneční čas – ten stejnoměrný, takříkajíc oficiální hodiny, se s tím pravým slunečním, autentickým, shoduje většinou pramálo. Země totiž vůbec neobíhá kolem Slunce tak, jako kdyby někdo točil kamenem na provázku, ale po elipse. Podle Keplerových zákonů nebeské mechaniky pohybu tak běží po protažených, Slunci bližších dráhách (na jaře a na podzim) rychleji než v těch vzdálenějších (v létě a v zimě). Zrovna v těchto dnech je tedy pohyb Země kosmickým prostorem naší sluneční soustavy relativně pomalejší – v praxi se to projevuje tak, že v tomto období (kolem slunečního obratu na rovnoběžce raka, ale i stejně tak kolem kozoroha) je „vertikální“, jen v delších časových úsecích pozorovatelný, druhotný pohyb slunečního kotouče po obloze na střídačku mezi severem a jihem (kolmý k tomu dennímu, „horizontálnímu“) také pomalejší. Zrychluje se v obdobích okolo rovnodenností – jaro a podzim jsou časy rychlých změn. Že slunce nicméně takto neustále mezi dvěma obratníky pendluje, to je právě důsledek oné šikmé zemské osy - severní a jižní polokoule se tak ke hvězdě vystavují střídavě, roční období po sobě následují. Díky kombinaci těchto faktorů se pravý čas slunečních hodin těm lidským neustálé předbíhá a opožďuje.

Svépomocné stavby jistě mnohdy oplývají bizarností; na naší zahradě jsem právě před rokem postavil primitivní sluneční hodiny (k zhlédnutí na obrázcích, pořízených v poledne), jež k dokonalosti věru že blízko nemají - zásadní chybou je už to, že svah je proti „ručičce“ (říkejme jí raději rovnou ruka) nakloněn – optimální konstrukce slunečních hodin vyžaduje dokonalou rovinu. Navíc svah ještě bočně spadá od západu k východu – věnec z kamenů-číslic, zvětšujících se postupně v dopolední a potom i v té odpolední vzestupné posloupnosti, se natahuje do elipsy jaksi nepravidelné, jejíž konec, sedmá hodina večerní, se nachází až o patnáct metrů dál u plotu; stín ruky na ní bývá k vidění málokdy. Ač jsou to však hodiny vpravdě partizánské, pozorováními jsem zjistil, že se více než o půl hodiny nikdy nevychýlí.

Konstrukce slunečních hodin je velmi jednoduchá: stačí k tomu pouze zakotvit ruku do země pod určitým úhlem – ten musí svírat s rovinou „ciferníku“ (v našem případě plácku s obloukovitou řadou „čísel“) hodnotu odpovídající zeměpisné šířce místa, kde si hodiny stavíme: v Česku je to zhruba padesátý stupeň, plus mínus – perfekcionista zjistí souřadnice svého domu snadno. K jejímu správnému naklonění pomůže obyčejný metr, deska, vodováha, provázek s olovnicí a vzpomínka na zákonitosti konstrukce trojúhelníku – ten přesný stavitel, co bydlí ve Šluknově, bude mít tyč o něco vztyčenější než kolega z Břeclavi. Druhý předpoklad: je zapotřebí, aby ruka směřovala na sever; vedle kompasu je zcela postačující pomůckou místní turistická mapa; v jednu hodinu odpolední (díky institutu letního času nikoli v poledne) by pak slunce na obloze mělo viset přesně proti tyči. A zbývá už jen jediné: mít štěstí, že ve čtvrtek bude po celý den slunečno, a být důchodcem, rentiérem či jinak svobodným občanem. Pak už je jen třeba od rána hlídat čas a po hodinách trpělivě zasazovat do oblouku kámen po kameni, až do večera, kdy výtvor vyskví v plné kráse.

Sestrojili jsme si takzvané hodiny poloorlojní, takříkajíc placaté, v těchto dnech na minutu přesné. (Bude nakonec ve čtvrtek zamračeno? – nevadí, pár dnů už nevelkou přesnost hodin nepokazí.) Brzy si však hodiny začnou jít po svém - budou se stále víc zpožďovat, za pět týdnů o nejméně šest minut. Potom se stín pomalu vrátí - začátkem září znovu srovná krok s ciferníkovými hodinami. Pak se však začne zase předbíhat, začátkem listopadu minimálně o šestnáct minut – stále za předpokladu, že by hodiny byly sestrojeny za ideálních podmínek. Nastanuvší příchod zimy slunečním hodinám nesvědčí už vůbec – konec letního času navrátí sice poledne na dvanáctku, ale na druhé straně každé větší množství sněhu zneviditelní ciferník; navíc se ruka prodlouží až dvojnásobně, takže na sklonku jara zasazené kameny se ocitnou někde v jejím lokti; není-li navíc rovná (jak je tomu tak i u té naší, borovicové), stín spíše jen objímá svůj kámen, kolem kterého zrovna čas kráčí. Sluneční hodiny se s těmi z domu srovnají opět kolem Štědrého dne. Potom se ale už zase bude prohlubovat zpoždění, které kulminuje koncem února; kolem velikonoc půjdou nicméně hodiny zase přesně. Na jaře příštího roku se lehce budou zpožďovat, než zase přijde čtrnáctý červen …

Douška už jen pro přátele filosofie: jak to všechno souvisí s citáty klasiků v úvodu? Co to tu tedy měříme? Sluneční hodiny ukazují, jak iluzorní je lidské ponětí o objektivní existenci času – v přírodě lze vidět hmotu a její pohyb, ale apriorní představu času a prostoru už si do ní dosazuje člověk sám, aby ji chápal, orientoval se v ní, využíval jí ke svému životu … a také aby v ní mohl nakonec vytvářet i takové zajímavé hříčky, jako jsou sluneční hodiny. Ne všichni se přirozeně nad otázkou času trápili tak jako Augustin – viz. Lenin: „Ve světě není nic než pohybující se hmota a pohybující se hmota se nemůže pohybovat jinak než v prostoru a čase,“ - Kant–nekant. Lumpenfilosof nebyl neúspěšný, ani co se takového vulgárního pojetí času týká - stín ruky putuje nicméně každý den dál, a zachovává tak tajemný, kopernikánský princip v platnosti: ne stín se pohybuje (ten stojí stejně jako stín letícího ptáka), ale samy hodiny, na nichž žijeme. Nic tu nestojí na místě, vše se pohybuje – jediné, co opravdu stojí, je čas. Ciferníkové a digitální hodiny simulují pohyb dopředu, v těch slunečních ale ruka i ciferník stojí, stejně jako jejich předloha - proto jsou autentické.