Beerševa je hlavní město jižního izraelského distriktu a zároveň největší město Negevské pouště, často označované jako hlavní město Negevu. Má přes 185 500 obyvatel; dnes žijí ve městě především židovští imigranti z arabských zemí a z bývalého SSSR. Nechybí však ani Židé z České republiky.

Patří mezi ně Petra Linhová, hebrejsky Oranit Machluf. Před týdnem mi poslala roztomilý e-mail. Přímo z Izarele. Chtěla mi poděkovat za mé knihy o židovském státu. Slovo dalo slovo, vlastně e-mail dal e-mail a já se dozvěděl další zajímavý příběh.

Narodila se v roce 1975 v Praze. Její otec pracoval jako rozpočtář v Metrostavu, matka je původním povolaním knihovnice, ale přes třicet let pracovala jako sekretářka v domově důchodců. Oba rodice jsou nepraktikující křesťané.

"Vychovávali mě i mého staršího bratra Michala v přesvěčení, že až přijde čas, zvolíme si v otázce víry svou vlastní cestu. Svých rodičů si nesmírně vážím za to, že mé rozhodnutí stát se Židovkou naprosto respektovali. Byli první, kteří mi po návratu z Londýna blahopřáli ke konverzi, a měli z toho, že jsem si svůj sen splnila, opravdu upřímnou radost..."

Než však odletěla do Londýna, aby tam prodělala konverzi k judaismu, se udála spousta věcí. Po ukončení základní školy plánovala studium na střední knihovnické škole. Nebyla však přijata, takže se rozhodla pro knihařství. Od dětství milovala knihy a tato vášeň jí zůstala podnes. V roce 1993 obdržela výuční list a zároveň se přihláila na dvouletou maturitní nástavbu. Našla si své první zaměstnání jako prodavačka v Himi's Jeans-Kenvelo. Tato firma je izraelská - a právě tady se poprvé setkala s Izraelci.

"V květnu 1995 jsem odmaturovala. Zhruba půl roku poté jsem Himi's Jeans opustila. V roce 1996 jsem si našla dočasné zamestnaní jako kontrolorka v jednom z objektu Židovskeho muzea. V té době jsem se už učila hebrejštinu, takže jsem si mohla jazyk zkoušet přimo v praxi. Stále víc mě to do židovského státu táhlo. Navíc jsem měla neomezený přístup do všech objektů Židovskeho muzea. Dostala jsem se tak na místa na Starém židovském hřbitově, kam běžný návštěvník nemá přístup, či do staré mikve..."

Od roku 1997 pracovala ve společnost Matana, jež zajištovala cesty do Terezína, Plzně, či K. Varů pro zahraniční turisty, vstupenky do divadel nebo prohlídky Židovského Města či obědy v košer restauracích. V Jubilejní synagoze poskytovala i výklad o historii synagogy. Zároveň začala studovat roční pomaturitní jazykovou nástavbu pro zdokonalení angličtiny. Od roku 2000 pracovala v luxusním obchodě Erpet na Staroměstském náměstí v oddělení skla Moser.

Po několika měsících získala místo v obchodu společnosti Museum Shop přímo proti Staronové synagoze; šlo o prodej židovské literatury, suvenýrů a rituálních předmetů. Měla možnost plně využít znalosti angličtiny, hebrejštiny a částečně i ruštiny, jakož i znalost judaik. Obchod si po několika mesících převzalo Muchovo muzeum.

"V té době jsem se už připravovala ke konverzi v Bejt Simcha, ale chtěla jsem si ortodoxii vyzkoušet a rovněž mě lákala možnost studovat judaismus přímo v Izraeli. Nakonec jsem přijala nabídku svých česko - jemenských známých v Petach Tikve, kde jsem definitivně dospěla k názoru, že ortodoxní forma judaismu pro mě není přijatelná. Pobyt v této rodině byl jinak velmi přinosný. Ačkoli je paní domu Češka, mluvily jsme spolu skoro pouze hebrejsky, takže jsem se naučila zřejmě o hodně víc, než v původně plánovaném jazykovém kurzu v kibucu. Také jsem v této době dojížděla třikrát týdně do ješivy Maajan Bima v Jeruzalémě..."

Po návratu do Prahy pak v říjnu 2003 poznala Eliho, o několik měsíců později definitivně odjela do Izraele, kde se v listopadu 2004 vzali. V březnu 2005 se jim narodil syn Ovadija a v červnu téhož roku v Praze absolvovali i občanský svatební obřad. V Izraeli se po počátečních peripétiích usadila v Petach Tikva a nakonec v Beerševě.

Poslední obyvatelé Beerševy byli Byzantinci, kteří město opustili v 7. století, po dobytí města Araby Beerševa rychle zpustla. V 19. století ji evropští cestovatelé popisovali jako zničenou, pouze s jedinou studnou a několika beduínskými obyvateli žijícími v blízkém okolí. O rozvoj města se začali starat až otomanští Turci na přelomu 19. a 20. století.

Kvůli kontrole Beduínů postavili na konci 19. století policejní služebnu a později i železniční stanici se spojením do Gazy a Aškelonu. V průběhu britského mandátu nad Palestinou zůstala Beerševa malým administrativním centrem.

Podle plánu OSN z roku 1947 měla Beerševa připadnout budoucímu arabskému státu; během Války o nezávislost však Izraelci v říjnu 1948 Beerševu dobyli, když vytlačili egyptskou armádu, která ji obsadila v květnu 1948.

V 50. letech Izrael vybudoval z Beerševy nové moderní město, v roce 1970 zde byla založena Ben Gurionova univerzita a od roku 1990 zažívá Beerševa výrazný nárůst obyvatel díky židovským imigrantům z bývalého SSSR. Po dlouhou dobu zde nebyly žádné teroristické útoky, 31. srpna 2004 bylo však ve dvou autobusech zabito 16 lidí, k útokům se přihlásilo hnutí Hamás. 28. srpna 2005 byli sebevražedným atentátníkem na autobusovém nádraží vážně zraněni dva příslušníci ochranky.

"Můj manžel dnes pracuje ve stavební firmě, já jsem doma s Ovádijem, který tak, jak to předepisuje i naše progresivní forma judaismu, absolvoval v osmém dnu svého života brit mila, tedy obřízku," říká Petra - Oranit. "Naučila jsem se už docela dobře hebrejsky, každý měsíci chodím do posvátné očistné lázně mikve. Mé jméno Oranit vychází zřejmě ze základnu slova or, což se překládá jako světlo víry..."

Je možné též vycházet ze slova ,oren´ - borovice, sosna. Vzhledem k tomu, že ženská podoba jména Oren bývá většinou Orna, přikláním se k první verzi - ,or´ - světlo víry. Petra má i druhé jméno - Nofia. Původne plánovala Nofar - vodní lílie - rabínský soud jí však toto jméno neodsouhlasil. Navrhli jí jméno Nofia, z hebrejského nof - krajina, scenérie. Takže celé její hebrejské jméno zní Oranit Nofia bat Avraham - dcera Abrahamova podle praotce Abrahama. Všichni konvertité jsou buď ben/bat Avraham, dívky si mohou zvolit i bat Sara podle pramatky Sary.

A tak žije už pět roků v Izraeli. Češka, která konvertovala k neortodoxní formě judaismu. Má své přátele, s nimiž se seznámila v kurzech lidových tanců v Beerševě, starostlivého manžela Eliho, který je jí i synovi Ovadijovi oporou, stejně jako jeho rodina, která se do Izraele přistěhovala v roce 1950 z Iráku. Patří k tzv. jehudei mizrach. Její tchýně Rachel pracovala několik let jako hospodyně u bývalého předsedy vlády Ariela Šarona. "Hlásím se k tzv. progresivní větvi judaismu. Samozřejmě jsem vyzkoušela i ortodoxní směr, ale některé zásadní věci jsem nemohla přijmout za své - segregaci pohlaví, neaktivní roli ženy v náboženském i společenském životě komunity, bezvýhradné podřizené rozhodnutí rabina. Ke konverzi jsem se připravovala v Praze v reformní komunitě Bejt Simcha pod vedením masorti rabina Hoffberga, k rabínskemu soudu jsem šla v Londýně..."

Judaismus je pouze jeden, ale stejně jako křesťanství má několik smerů - ultraortodoxní, moderně ortodoxní, konzervativní, reformní. Oranit je velice šťastná, že se mohla stát Židovkou. Cesta progresivních Židů je jiná než cesta ortodoxní, ale není horší ani lepší, než ta jejich. Je pouze jiná. Neexistuje jen ta jedna jediná spravná cesta. Mnohým ortodoxním Židům schází respekt k ostatním judaistickým směrům. Jedná se zejména o charedim. Petra - Oranit je i členkou ZO Děčín. Židovská obec v Praze neortodoxní konvertity nepřijímá, takže kdo se chce stát členem Federace židovských obcí, musí si zažádat v Plzni, Děčíně, případně v Liberci...

"Krajní intoleranci ortodoxních fanatiku jsem zakusila na vlastní kůži. Nedělala jsem klasickou aliji do Izraele s pomocí Židovské agentury - pražská pobočka pracuje k uzoufání pomalu..." Bylo to těžké, někdy si připadala, že se snaží rozbít hlavou zeď. Hlavně proto, že misrad ha - pnim odmítal uznat její reformní konverzi a ona zase odmítala plazit se před ortodoxními rabíny jen proto, abych mohla dělat ortodoxní konverzi, která by stejně byla jen formalní.

A jaký je její vztah k muslimů?

"Když jsem nedávno procházela muslimskou částí Starého Města, pozval mě jeden z muslimských obchodniků na čaj. Přišla řeč i na problém Palestinci versus Izraelci. Ten muž se napřed ujistil, že nejsem novinářka a nemám zapnutý diktafon, a potom mi odpověděl, ze proti Izraelcům a Izraeli nemá ani to nejmenší - naopak že je pod izraelskou správou mnohem spokojenější, než by byl v případně založeném palestinského státu na území Pásma Gazy. Bohužel, takové názory není v této společnosti radno vyslovovat nahlas..," pokrčí rameny Petra - Oranit, jež se vždy napřed zeptá, jestli má někdo problém s tím, že je Židovka.

"Vzhledem k mému těhotenstvi jsme se nakonec s Elim dohodli, ze se necháme oddat konzervativním rabínem a potom uzavřeme občanský sňatek v zahraničí. Než jsem však měla pohromadě potrebné dokumenty, byla jsem v příliš vysokém stupni těhotenství, takže na odlet na Kypr nebo do Prahy ještě před narozením Ovádija nebylo ani pomyšlení. Asi to zní směšně, ale když přišel na svět byla jsem podle židovského Náboženského práva vdaná, podle izraelskych zakonů svobodná. Ovadija tak neměl zpočátku vůbec izraelské občanství a v jeho dvoujazyčném rodném listě odmítli bez drahých DNA testů uvést jméno jeho otce..."

Jedenáct dnů po narození Ovádija se ale stal zazrak - po šestileté diskusi se Nejvyšší soud rozhodl uznat konverze před reformním nebo konzervativním soudem, provedené mimo Izrael. Necelé tři měsíce poté se nechali oddat v Praze a jakmile měli v ruce oddací list, obratili se na Centrum právní pomoci přistěhovalcům, působící v rámci Hnutí za progresivní judaismus. Rok poté, co si podali žádost, zvítězili. Spolu se synem byli uznáni za košer Židy a bylo jim automaticky uděleno izraelské občanství. Kdo pravdě přál, ten zvítězil...

Převzato s laskavým svolením autora z Bretislav-Olser.enface.cz