"Proč vlastně volíš stranu, která nemá šanci dostat se do parlamentu a jen tím předáš hlas socanům?" Ani už nespočítám, kolikrát jsem tuto otázku v posledních týdnech slyšel. Jak to s tím zahozeným hlasem vlastně je? A má vůbec smysl ve volbách taktizovat, spekulovat na volebními preference, a volit nikoliv podle svého rozumu, ale vlastně podle toho, jak volí ostatní? Pokusme se námitky škarohlídů a sýčků jednou provždy pohřbít a nahlížet na volby čistě sobecky: nevolíme pro dobro státu, pro dobro společnosti, ani pro uspokojení ambicí kohokoliv dalšího, ale jen a jen kvůli svému vlastnímu svědomí a integritě.

Je vlastně podivuhodné, že tuto námitku lze slyšet zrovna od pravicových voličů, jimž se očividně nelíbí, že česká pravice se, po ideové rezignaci ODS, naprosto rozpadla. I když, rozpadla možná není to pravé slovo. Řekl bych spíše, že pod vlivem událostí spíše vykrystalizovala principiální pravice, nalezla své pevné ideologické základy, a nabídla dlouhodobá řešení. Že teď většina tzv. pravičáků toto sebenalezení nebyla schopna provést, nehraje roli. Je zřejmé, že volit stranu, která nyní dosahuje preferencí 3,1 % a volební potenciál má kolem 5 %, je sázkou do loterie, a v těchto volbách může takový hlas skutečně přijít víceméně vniveč (ačkoliv pevně věřím, že nepřijde). Obavy pravicově smýšlejících voličů, že volby vyhrají socialisté, jsou vlastně docela oprávněné, a jejich snaha toto vítězství poněkud narušit, třebaže volbou ne-pravice, je legitimní. Jenomže neměla by hlavním osobnostním rysem pravičáka být individualita? Pravicoví voliči, kteří z obavy před socialisty volí ODS nebo Top 09 jen proto, že ony se do parlamentu zcela jistě dostanou, předvádějí spíše stádní chování, orientaci na dav, a rezignaci na vlastní rozum.

Ve chvíli, kdy se voleb zúčastní několik milionů voličů, je jeden jediný hlas něčím natolik nicotným, zanedbatelným zrnkem písku, že jakékoliv úvahy, jakou roli tento jeden jediný hlas hraje, nemají smysl a ničeho se jimi nedosáhne. Volby jsou jediným prostředkem, jakým může volič ovlivnit směr, kudy se jeho země ubírá (tedy kromě revoluce, ale to je zase trochu jiné téma), a jaký mít potom smysl upozadit své vlastní názory a postoje a volit podle toho, jak volí ostatní? Domnívám se, že občan by měl volit v první řadě kvůli sobě samému. Například proto, aby si další čtyři roky nemusel připadat jako hlupák, který sice volil proti levici, ale přitom do volební urny vhodil lístek strany, jejíž vládní politika se pak od té socialistické lišila jen v maličkostech. Co taková volba může přinést jiného, než čtyřletou morální kocovinu? Stojí to vůbec za to?

Nakonec lze na námitku, že třebaže by skutečná pravicová strana byla daleko sympatičtější, nemá smysl ji volit, když všichni ostatní volí ANO, ODS nebo Topku, a jeden jediný hlas pro pravici situaci nezachrání. Dobrá tedy, nezachrání. Což ale znamená, že Hnutí ANO, ODS nebo Topce takový jeden osamocený hlas ani nebude chybět, nedostane-li jej. Proč si tedy nedopřát ten luxus a nevolit podle svého?

A jestliže nakonec rezignujeme na své vlastní postoje, popřeme je a upozadíme, a pokusíme si to vše omlouvat strachem ze socialistů u moci, jaké politické zastoupení může z takových neupřímných pohnutek vzejít?

Takže, aby bylo jasno: volím takovou pravicovou stranu, jejíž činnost stojí na jasně formulovaných, pevných ideologických základech, odvozených ekonomicky i filozoficky. Volím stranu, jejíž průměrný člen ví, kdo byl Ludwig von Mises, Ayn Randová nebo Frederic Bastiat (např. kandidáti Hnutí ANO to nevědí - ptal jsem se!) Volím stranu, pro niž je ideová pevnost a integrita víc, než dočasná, mlhavá vítězství, jejichž význam nesahá dál než za horizont jednoho funkčního období. Mít jasně vymezenou ideologii je nesmírně náročné - neumožňuje totiž názorovou pružnost, tolik oblíbenou berličku ostatních, tzv. pravicových stran. Řídit se v politice myšlenkami a ne krátkodobými vrtochy je nesmírně náročné a ambiciózní - volím takovou stranu, která si s hrdostí plynoucí z názorové jistoty klade vysoké cíle.

Volím stranu, jejíž členové si uvědomují, že své myšlenky nemají v tuto chvíli šanci prosazovat nikde jinde, a nebudou tedy riskovat, že by tuto jedinečnou platformu zničili nesmyslnými kompromisy, které v principu znamenají nikoliv konstruktivní domluvu a dosažení dílčího cíle, ale pouze podporu a vzpruhu pro názory opačné.

Volím politickou stranu, která má vybudovaný vnitřní demokratický systém, jenž je schopen účinně zabránit vlivu kariéristů, lobbistů a osob nazývaných kmotry na vytváření politického programu a sestavování kandidátek.

Volím stranu, která se neholedbá tím, že politickou moc získanou ve volbách použije k zavedení lepších regulací, k lepšímu přerozdělování, lepšímu pořádku, lepšímu zajištění pro všechny. Volím stranu, jejímž cílem je stát této moci zbavit a výrazně omezit jeho právo nakládat s penězi občanů. Volím stranu, jejíž ministr, s trochou nadsázky, dostane za úkol zrušit agendy svého ministerstva a nakonec jako poslední od něj odevzdat klíče.

Volím politickou stranu, která se nepokouší zakrývat podstatu věcí, nesnaží se mlžit, odvádět pozornost na podružnosti, překrucovat realitu. Jinak řečeno, volím takovou stranu, pro niž A = A.

Myslím, že každému již nyní musí být jasné, že za takovou politickou stranu pokládám Stranu svobodných občanů.

Možná, že většina lidí nakonec zvolí levici. Možná, že ani ne-pravice příliš neuspěje, a nakonec se skutečně bude zdát, že hlas pro výrazně menšinovou, třebaže principiálně pravicovou politickou stranu, byl zahozen a jen napomohl k vítězství socialistům. Je mi to jedno. Za volbu socialistů nebo komunistů jsou odpovědni jejich voliči, nikdo jiný, a nakonec to stejně budou oni, kdo bude první obětí jejich ekonomického diletantství. Zaslouží si to. Já se zařídím podle svého.

Nejde o jedny volby, ale o myšlenky uplatňované v dlouhodobém horizontu. Ať volby dopadnou jakkoliv, domnívám se, že si můžeme dovolit být optimističtí. V různých koutech světa postupně získávají na důležitosti nová pravicová uskupení, jež reagují na dlouhodobou myšlenkovou vyprázdněnost tradičních pravicových stran, které, ať už z pohodlnosti nebo kvůli kariérismu opustily pravicové hodnoty a přesunuly se do zdánlivě bezpečných vod politického středu, kde si mohou dovolit nic nezastávat a nic si nemyslet. Ať už jde o britskou UKIP, americké politiky jako je Ron Paul nebo jeho syn Rand Paul, různá libertariánská uskupení v různých koutech světa, nebo o autentickou pravici tady u nás, která za poslední volební období ztrojnásobila své preference, něco je ve vzduchu. Zatímco levice je myšlenkově impotentní a pouze se veze na vlně nemyšlení, která má původ na renomovaných sociologických a filozofických fakultách, tradičních baštách levičáctví, pravicové myšlenky se šíří živelně, na internetu, komunitně, neorganizovaně, zdánlivě potají a spiklenecky, ale přesto důrazně a přesvědčivě.

Na přelomu 60. a 70. let se ze společenského podhoubí vynořila tzv. New Left, nová levice, jako něco avantgardního, osvěžujícího a očišťujícího. Jen nemnozí tehdy varovali před jejím antikapitalismem, filozofickým a morálním nihilismem, nenávistí k rozumu a produktivní tvořivosti. Z vlasatých mladíků tehdejší tzv. myšlenkové revoluce dnes zbyli jen nafoukaní, nesympatičtí papaláši usazení v předních politických institucích; jejich tehdejší gloriola zmizela a zůstala jen podstata. Nikdo jim dnes již nevěří.

Odvažuji se tvrdit, že západní svět se stává stále více připraveným na New Right, novou pravici, která bude v maximální míře hájit rozum, svobodu, individualitu, produktivitu a skutečný kapitalismus. Myšlenkové hnutí, jehož znakem nebude podobizna vraha a sadistického násilníka Che Guevary, ale třeba vzdělaného ekonoma Murraye Rothbarda... Myšlenkové hnutí, které, třebaže možná nebude hájit svobodu principiálně a nebude ji správně filozoficky odvozovat, získá cenný čas těm, kteří jsou takového odvození schopni. Pokud je to skutečně pravda a ne pouze zbožné přání, co jsou proti tomu jedny jediné volby?