Dobrá duše mi poskytla k ochutnání opus s titulem POSLEDNÍ ROLE PANA „T“, 109 stran textu plus dokumentární fotografie, vyšlo v nakladatelství Magnet v roce 1978, paperback za superlidovou cenu 8 korun na novinovém papíře. Jako autor je uveden Petr Bednář, jehož jméno nenacházím v adresáři členů nynější Obce českých spisovatelů, natož mezi členy PEN klubu.

Docela dobře by se toto knižní dílo mohlo jmenovat CESTA DO HLUBIN DUŠE LIDÍ ZVLÁŠTNÍHO RAŽENÍ. Lidí, totálně pohrdajících inteligencí čtenáře. Autor ale třeba byl realista, nepředpokládající, že osoba, vybavená vlastním rozumem, se něčeho takového dotkne. Každopádně dodal práci hodně normalizační, formou i obsahem. Teď po letech poskytne příležitost k úlevným reminiscencím o potupném zacházení v hanebné době, která již není.

Tento Bednář, s přístupem k některým vnitráckým informacím, se úkolu rozdrdit emigraci zhostil takto: Neobtěžoval se s časovou dimenzí, příběh začíná čerstvě po vítězném Únoru a trvá třicet let, fízlové nestárnou. Psáno Ich formou, aniž ten Já – hrdina příběhu – by se nějak představil. Pronikl až do nejvyšších kruhů zrádné české emigrace (Pavel Tigrid – pan „T“), též do amerických špionážních služeb, kde ho nikdo nikdy neodhalí: v porovnání s ním je rozvědčík Minařík úplná nula. Ač svou knihu prezentuje jako dokumentární dílo, nezaváhá reprodukovat dialog mezi Tigridem a plukovníkem Charlesem Katkem na privátním letadle, kde byli jedinými pasažéry.

Emigranti mezi sebou nikdy nemluvili o estébácích jako estébácích, ale o „pracovnících Bezpečnosti“. Živé, autentičností kypící dialogy v emigrantských kruzích: „Doktorka Koželuhová mě znala. Lidovecká poslankyně, manželka exministra zdravotnictví dr. Procházky, zastánkyně tvrdého protisovětského kurzu v lidové straně, v níž byla ještě před Únorem potrestána vyloučením, právě za své fašistické názory. ...

Oblíbila si mě spíš z vděčnosti k mému známému, který krátce před smrtí měl možnost zbavit ji obvinění ze spolupráce s okupanty, za níž měla být po pětačtyřicátém souzena...“ (s.19-20).

Postavy jsou od toho, aby se vzájemně usvědčovaly z hanebností a tím účel zamýšleného sdělení získal na extra vehemenci – že Petr Zenkl je senilní, bývalý poslanec Čížek krade, bývalý novinář Klátil se upíjí. Všichni jsou ješitní, potrpí si na lichotky, jsou to lháři, nepoctivci, zkrátka emigrantská pakáž. Poskakujeme v čase, desetiletí sem či tam, najednou se v tom objeví někdejší zasloužilý komunista Jiří Pelikán, obviněn z gestapáckých konexí v Olomouci (s. 87).

Nejvíc pozornosti se ovšem dostává panu „T“, dominantnímu upíru dramatu. Za války dezertoval, energii vybíjel nikoliv na frontě, ale v posteli s anglickou vášnivkou. Tigridovi se tu dostává lichotivé pověsti značného záletníka, proutníka, který se ale nedovede upamatovat, kde a co. (Šest stran napětí se sháněním kufříku s tajnými doklady zapomenutými u milenky v motelu.) Též to je člověk zasažený trvalým strachem. Teprve na straně 97 „Strach, jímž býval posedlý, z něho spadl.“

Nespadla z něj ale posedlost rozsévat krvelačný teror. „Teprve když na chodbě v Babicích na Jihlavsku leží v tratolišti krve tři mrtví funkcionáři místního akčního výboru ... zjistí se, že povelem k tomu zločinu byl ‚vzkaz‘, vysílaný krátce předtím Tigridovou Svobodnou Evropou.“ (s. 30).

Tigrid je též strůjcem vraždy vesnické funkcionářky, soudružky Anny Kvášové.

„Nekřičela. Neprosila, nehájila se, nevolala o pomoc. Šla mlčky porostem ke kraji vysokého lesa, kde na ni čekala smrt. Šla bezbranná.“(s. 33). Na téže straně se dozvídáme, že „Vrahové jsou dosud nevypátráni, ale Pavel Tigrid v jednom ze svých komentářů, které vysílá mnichovská Svobodná Evropa, mluví o tom, že Annu Kvášovou potrestal ‚lidový tribunál‘.“ Nicméně mezi dokumentárními přílohami je fotografie s textem „Vrah Anny Kvášové, terorista americké zpravodajské služby Antonín Landstoff při rekonstrukci svého činu ukazuje, jak A. Kvášovou zabil.“

A zloduch Tigrid ne a ne se nabažit. Na straně 103 přesouvá do Prahy „dvaatřicet mužů, perfektně vyškolených teroristů.“

Poúnorová emgrace pak promíchána s posrpnovou – Pelikán, Goldstuecker, Mlynář, Liehm, na každého pořádná fůra hnoje.

Kniha-dokument končí s taškou z krokodýlí kůže. Zase ten zapomětlivý Tigrid! Měl ji napěchovanou jmény zrádců socialismu, ale autor-hrdina mu ji uzmul, nasedl do letadla a v Praze ji odevzdal řídícím orgánům. HAPPY END, tak skončila POSLEDNÍ ROLE PANA „T“.

Až tedy na to, že po listopadovém sametovém překvapení se tento arcilotr stal ministrem kultury. V jaké roli bychom asi teď našli Petra Bednáře? Majitel soukromé detektivní kanceláře, podnikatel, investor, tunelář, funkcionář některé opoziční či koaliční strany? Nebo že by nadále spisovatel?

Jaroslav Kojzar zůstal Jaroslavem Kojzarem, nadále s touž vervou přispívá do správného stranického zdroje. Ale tento Bednář nemusí a třeba nikdy nebyl Petrem Bednářem. Ani Jaroslav Vrchlický se nenarodil jako Vrchlický. Český literát Jan Vladislav původně byl Ladislav Bambásek.

Přivítal bych besedu, nostalgický vzpomínkový dýchánek oněch normalizačních mistrů pera, podívat se jim do očí, zda by se v nich něco dalo postřehnout.

K O N E C

Neoficiální stránky Oty Ulče