Mám pro vás úvodem dvě zprávy. Začněme tou špatnou.
Vláda se prý hodlá výhledově zasadit o zvýšení věku pro odchod do důchodu.

Ale pozor, následuje zpráva dobrá!
Odborníci předvídají, že v příštích dvou desetiletích se budeme dožívat stále vyššího a vyššího věku.

Hurá! Sláva! No, řekněte sami! Není to báječné?!

Snad až na docela nepatrný zádrhel. Do roku 2035 se v celé Evropě zdvojnásobí počet lidí, kteří už nebudou schopni vinou nakumulovaných chorob, jež je souběžně postihnou, sami se o sebe postarat! Musí mít tedy pro tento účel našetřenu dostatečnou finanční rezervu. Vědci proto varují a nabádají všechny vlády evropských zemí, aby začaly jednat dříve, než bude pozdě!

Česko se ovšem tímto hysterickým voláním nenechalo vyvést z míry a prozatím uskutečnilo jen několik chabých a značně neefektivních pokusů vytvořit a začít také realizovat skutečnou důchodovou reformu. Podařilo se pouze občasně přiložit cihlu k cihle a vystavět provizorní stavbu pověstných důchodových pilířů. Dobu ekonomické konjunktury jsme v tomto ohledu bohužel osudově promeškali. Hospodářská stagnace a recese nás už patrně donutí jednat.

Nicméně chceme-li začít připravovat budoucí seniory na to, že musí přijmout více zodpovědnosti, pochopit, že stát jim automaticky štědré stáří nezajistí, nebo že i sociální solidarita má své meze, pak si ještě předtím musíme poradit s jiným značně destruktivním fenoménem zakořeněným v naší společnosti.

Velký a poměrně specifický český problém totiž primárně nespočívá v chybně zpracovaných a vyhodnocených demografických křivkách ani v nesprávných propočtech či odfláknutých analýzách, studiích a odborných traktátech, nýbrž ve způsobu myšlení a letité skryté diskriminaci věkem, která vládne rukou neochvějnou na našem pracovním trhu už více než 30 let.

A přitom právě v zemích, jež jsou nám co do penzijního systému dávány za příklad (kupříkladu Skandinávie) a od kterých hodláme opisovat, je padesáti- až šedesátiletý člověk, ovládá-li své řemeslo, na vrcholu profesních sil, a dostává se mu proto patřičného uznání, neboť zaměstnavatel si je velmi dobře vědom nemalé ceny jeho schopností, vědomostí a zkušeností.

U nás se naopak takovýto člověk velmi často stává jakýmsi trpěným zlem. Vždy se pak podaří nalézt nějaký vhodný důvod, proč se tento „přestárlý“ jedinec stává pro firmu nerentabilním, neperspektivním, a tudíž i nepotřebným.

Mládí má zkrátka zelenou. Ti starší se hromadí pod značkou Stop.

V situaci, kdy drtivá většina zaměstnavatelů zcela prokazatelně upřednostňuje takzvaný mladý a dynamický kolektiv a kdy se i přes historicky nízkou nezaměstnanost firmy bezskrupolózně zbavují zkušených a kvalitních lidí nad padesát let coby nepotřebných, aby pak na nejrůznější benefity složitě lákaly mladé a profesí ještě nepoznamenané absolventy, je zkrátka zcela tristní vymýšlet jakékoliv systematické změny či dokonce handlovat s věkovou hranicí odchodu do penze. Raději v 65? Nebo rovnou v 70 letech?

Když se stanete v padesáti nezaměstnatelným, z čeho si asi budete, oněch 20 let syslit na důstojné stáří? Z podpory asi sotva.

Ostatně, tady je pár čísel jako důkaz:

Například 43 procent zaměstnanců v technickém odvětví se bojí ztráty práce kvůli svému vyššímu věku. Vyplývá to z dlouhodobého průzkumu pracovního portálu Indeed.com, podle něhož se až 36 procent pracovníků setkalo kvůli věku s diskriminací a šikanou. Tedy více než třetina!

Podle odborníků české firmy nechtějí či doposud neumějí s lidmi v předdůchodovém věku pracovat.

„V českých podnicích obecně panuje přesvědčení, že starší osoby brzdí rozvoj, představují zátěž a jsou neproduktivní. Zaměstnavatelé uvádějí, že se obávají jejich malé pružnosti a nepřizpůsobivosti i nedostatečné znalosti jazyků“, uzavírá průzkum.

Dokud naši zaměstnavatelé tento archetypální modus operandi zásadně nepřehodnotí nebo nebudou patřičnou legislativou dostatečně motivováni k tomu, aby ho dostatečně absorbovaly, pak jsou veškeré číselné rošády, mezinárodní doporučení a naše nářky nad absentujícím penzijním systémem, či logickým nárůstem invalidních důchodů, jen přidruženým komickým folklórem!

Doporučuji proto začít co nejdříve praktikovat osvědčený a maximálně efektivní systém, tradičně fungující u některých jihoamerických kmenů.

Princip je zcela prostý.

Staří a nemocní lidé zkrátka po zralé a hlavně krátké úvaze sami a dobrovolně odcházejí dostatečně daleko do ústraní, kde setrvají až do svého skonu, aby svou přítomností zbytečně neomezovali a neobtěžovali ostatní mladé a dynamické indiány.

To probíhá bez ohledu na věkovou hranici.

A co je vůbec nejdůležitější – nárok na důchod jejich odchodem automaticky zaniká.