Tedy za prvé - cesta k úsporám prodlužováním věku pro odchod do důchodu je velmi problematickou cestou. Pro technika, úředníka, doktora snad, obecně, ano. Pro většinu povolání, v nichž lidé pracují manuálně, myslím, ne. Komu je více než šedesát (a mnohým již dříve), nemusím nic vysvětlovat. Ono to čím dál více bolí a čím dál více věcí prostě nejde. To říkám jako člověk, který nemusí, ale velmi rád a ochotně fyzicky pracuje. Raději nemluvit o riziku – po 62. roku věku musím chodit žebrat o glejt, že smím ještě řídit – sedět v pohodlí osobního auta a chovat se svéprávně. Tož co takový pokrývač, kominík, brusič, soustružník, šofér z povolání a... doplňte si sami. Tudy cesta nevede, říkám já. A začne-li se tudy, spolkne posuzující aparát víc prostředků, než se ušetří!

Spořit si na svůj důchod – to ano. Jen si v souladu s moudřejšími kladu otázku – s jakou zárukou?

Ani stát totiž v minulosti nebyl dostatečným garantem.

Stát jako garant – souhlasím – jako garant toho, že ten, kdo pracoval a odváděl státu minimální povinné pojistné, nebo invalida (a obecně člověk, který bez své viny nemohl pracovat a přispívat), nikdy však ne flink a parazit, mají právo dožít ve skromných poměrech, ale důstojně a slušně – bez ústrků a strádání na základě pojištění garantovaného státem.

Možnost připojistit se – ta již je. Kritici mají pravdu, pokud má mít akce smysl, musí být důvěryhodnou. Chybí definování důvěryhodných garancí, že ten, kdo se bude chovat zodpovědně a bude část svých příjmů ukládat ve prospěch zajištěného stáří, nebude okraden. Osobně jako člověk, který založil důchodové připojištění krátce poté, kdy tato možnost vznikla, a měl vždy úroky nižší, než byla tehdejší míra inflace – dodnes – nevím. Je to cesta? Já spořím, stát přispívá, úroky jsou nižší než míra inflace a ještě platím za to, že banka disponuje mými penězi (za vedení účtu).

Co tedy? Zapřáhnout osobní odpovědnost, to je, oč tu běží u každého z nás, občanů.

Vytvořit garance státu, že naší odpovědnosti nebude zneužito. Bankami ani nikým dalším. Je to v silách státu?

Pokud ne, nelze než se vrátit k staletími osvědčenému modelu – vychovejme své děti na své náklady, předejme jim své zkušenosti, um, majetek (a lásku) a až nebudeme moci, věřme, že se o nás postarají.

Mám totiž intenzivní pocit, že stát, jehož jsem občanem, vynakládá z prostředků sociálního, důchodového, zdravotního atd. pojištění více peněz na aparát vyřizující „nároky“ osob parazitujících na systému a na jejich rozmanité dávky než na oprávněné a zasloužené dávky občanům, kteří do systému dlouhodobě přispívají. Takový stát není mým státem.