V posledních měsících stoupá intenzita výroků, že lidé snadno podléhají dezinformacím a manipulacím šířeným nejen na sociálních sítích. České ministerstvo vnitra dokonce vytvořilo speciální oddělení, které má na starosti oddělovat dezinformace od pravdy. Nedomnívám se, že je to potřeba, protože lidé dobře vědí, jak funguje praktický život.

Začnu osobní vzpomínkou. Vyrostl jsem pod ničím nekorigovatelným vlivem komunistické propagandy. A stalo se ze mne názorově to, co se ze mne stalo. Totéž se na různých úrovních týkalo všech lidí této země. Vliv desetiletí trvající indoktrinace tedy nebyl právě převratný. Když jednoho dne oslabila represivní síla režimu, tak se nemohl opřít o názorovou pevnost jím vychovaných a dlouhodobě ovlivňovaných lidí. Z toho plyne: Dezinformace nefunguje, když nekoresponduje s realitou, kterou lidé dnes a denně zažívají. Nejsme tupé ovce, které věří všemu, co se jim namlouvá. To je bod jedna a k němu dodám malou vsuvku. Vzdělání v tomto ohledu neimunizuje. Spíše naopak. Zejména sociálně-vědně vzdělaná inteligence je náchylnější k nerealistickému přístupu k životu a tudíž snáze podléhá myšlenkám, které se jí líbí, a nebere realitu na vědomí, protože je v rozporu s jejími idealistickými postoji. Nejlepší obrana proti názorové manipulaci je praktický život. A ten žije naprostá většina každého národa. Takže proto nemám obavy.

Bod dvě: Historicky velmi pochopitelně je v naší populaci, a to i v té, která tu dobu nezažila, silně zakotvená rezervovanost vůči Rusku .

Bod tři: O chování lidí na sociálních sítích můžeme říci, že to, co tam říkají, neodpovídá jedna ku jedné tomu, co by také dělali.

Bod čtyři: Velmi důležitý. V podstatě fenoménu manipulace je zakotveno to, že lze najít její motiv, ale skoro nikdy definitivní a nepochybný konec manipulačních řetězců, tj. „pachatele“. Ohledně motivu manipulovat je věc jasná. Kdykoliv kdokoliv z nás otevře ústa a obrací se na někoho jiného, tak se snaží ovlivnit jeho chování ve svém smyslu. To se děje nevědomě, nebo vědomě, ale prakticky bez výjimky. Ohledně původce propagandy si můžeme být jisti pouze tím, kdo k nám o nějakém tématu mluvil jako poslední a také (a zejména) tím, máme-li a priori větší důvěru k jedné, nebo druhé straně. Nemůžeme si být jisti, která interpretace reality je skutečně pravdivá. Vzhledem k bodům jedna a tři mám silné pochyby ohledně účinnosti názorové manipulace. Je kupříkladu nepochybné, že se vlády a veřejnoprávní média snaží jednosměrně ovlivnit všude v Evropě občany v otázkách migrace, evropské integrace, záchrany eura, brexitu, a přesto (jak ukazují volební výsledky) spíše neúspěšně. Důvodem je opět to, že lidmi pozorovaná realita je jiná než médii sugerované hodnocení. Totéž samozřejmě platí i v případě jistě existující ruské nebo čínské propagandy.

Shrnuto: Propaganda je snaha jedné strany vnutit lidem určité hodnocení té či oné věci. Lidé však nejsou ovce, jejich kritériem posuzování je to, co nejlépe znají, tj. jejich vlastní život. To, co o svých názorech říkají, je často jiné než to, co opravdu dělají. Řekl bych proto, že se „přátelská a nepřátelská“ propaganda nejspíše vzájemně vyvažují. To je moje interpretace. Snad vás, mé čtenáře, zaujme.