SPOLEČNOST: Jak jsme oslavili Den horníků
Tuto písemnou práci své žačky z jazyka českého, zachovala (mezi mnoha jinými) má tetička Lidka. Písemná práce byla za onoho budovatelského času (1949) zajisté zadávána, dle instrukcí ministerstva školství, tehdy ve správě jistého Zdenka Nejedlého. Dávno tomu. Za vzpomenutí to však snad stojí. Občas zajisté těžko 
nepsati satiry, jak pravil klasik a kouzlo nechtěného, jako „bronzové pohlaví presidenta Gottwalda v popředí“ zajisté přináší i v těžké době pocit úlevy. Ostatně jistě nebylo z bronzu, ale z obyčejného gypsu.
Tuto neděli jsme snad na mou věru neoslavovali, ale vzpomínali výročí o cos staršího než ona písemka. Bez jednoho roku kulaté šedesáté výročí 25. února 1948. Času, kdy z balkonu paláce Kinských na Staroměstském náměstí Klement Gottwald ještě oslovoval dav bratři a sestry, případně drazí přátelé (čas soudruhů nastal o málo později) a dal shromážděným vědět, že se právě vrátil z Hradu, pikle reakce byly zmařeny a cesta k socialismu a blahobytu zachráněna. Neb dr. Edvard Beneš se opět projevil jako „muž, který se bojí facek“, jak zněla charakteristika dotyčného z úst Jiřího Voskovce.
Letos tímto shromážděním končila akce MENE TEKEL, kterou se, žel nemnozí, snažili kontrovat narůstající drzosti našich bolševiků. Což vzato ze starozákonního mene tekel ufarsin, prý chaldejsky, a značí zváženo, spočítáno, rozděleno. Podle jistých pramenů sděleno Baltazarovi (taktéž Belzacarovi, čili Bel-šar-usur), podle jiných již jeho otci Nabonidovi. Zvážení, spočítání a rozdělení mělo se, vzhledem k tomu výročí týkat (nikoli privatisace, pokud jde o rozdělení) ale komunistů v našem životě a našich životech.
V popředí nestálo pohlaví soudruha presidenta Gottwalda, ale na Staroměstském se shromáždilo asi 400 lidí, kterým to stálo za to, aby vyslechli projev primátora Béma, projev předsedkyně KPV MUDr. Naděždy Kavalírové a taktéž byli svědky „duchovního očištění od zla“ pražským světícím biskupem Malým. Ten ovšem neopomenul upozornit na to, že k tomu Gottwaldovu projevu a všemu ostatnímu došlo vlastně proto, že roku 1918 zmizel ze „Staromáku“ Mariánský sloup. Možná, že jistá souvislost by tu byla. Že by trest? Kdo ví?
To vše na závěr, a tedy jakýsi zlatý hřeb MENE TEKEL. Nad plán, ale hezky a naštěstí bez zbytečného pathosu, kterého se nevyvarovali jiní, ač programem neohlášen, promluvil pan ředitel Řeřicha, který tu akci organisoval.
Zvážení, sečtení a rozdělení se jaksi netýkalo rozdělení funkcí v naší TV, ač k tomu věru právě teď neodolatelně svádí. Dokonce, byť neméně svůdné už svou starozákonností, ani s tím, že bývalý bachař a dnes zákonodárce Vondruška, se přirovnal k Máří Magdaleně. Aniž by se, zajisté, podobně jako ona na cestě ke svatosti, nejprve kál. Naopak, soudí, že není mu zač se kát. (Zastoupení bývalých bachařů mezi zákonodárci – Ibl, Jakubík - opravdu svádí k myšlence, jak vysoce kvalitní musila být předlistopadová převýchova. A skrze nic jiného přece soudy, tedy soudci, do basy lidi neposílali.)
Prve vzpomenutí řečnili o tom, jaké nespravedlnosti spustil už naplno onen Gottwaldův projev (v Clementisově beranici) z tohoto balkonu před 59 léty. Během těchto soudobých dějinných okamžiků dva občanští aktivisté pod oním historickým balkonem rozvinuli transparent: KATEDRÁLU BOHU, PALÁC KINSKÝCH KINSKÝM. Načež byli navštíveni městskými strážníky, kteří měli proti tomuto vyjádření ústavou zaručené svobody projevu nějaké námitky. Taktéž požádáni o občanské průkazy a pozváni k podání vysvětlení.
Pathos zmíněných projevů, jakož i duchovní očištění, pravda, opravdu poněkud narušovalo vědomí, že potvrzení rozhodnutí ÚV KSČ, pokud jde o vlastnictví Svatovítské katedrály, jakož i rozhodnutí, že ukradení paláce Kinských je i v našem veskrze demokratickém, ba nyní i od zla duchovně očištěném státě, nadále platné. MENE TEKEL jaksi dosud nestihlo zafungovat.? Rozhodovala to, byť každý extra, jedna soudcovská rodinka. Ištvánkovic. Naši veskrze nezávislí soudci, dříve soudruzi. Manžel František Ištvánek, navíc z opravdu dobré a osvědčené komunistické rodiny. Nikoli bachařské, nikoli tak vysoko. Jeho tatínka, taktéž Františka Ištvánka, se jen po listopadu pokusili stíhat, neb na hranicích jako péesák kohosi odstřelil, ale dobře to dopadlo. Neodsoudili ho. To by tak hrálo. Ištvánková taktéž soudí. Takže rukou společnou, byť v senátech rozdílných, pak spíchli tu katedrálu i palác v zájmu lidu, s lidem a pro lid, jakož i ve shodě s tím dávným usnesením ÚV KSČ.
Po projevech výše uvedených se sice ještě snažili projevovat i jiní, někteří dokonce působili dojmem, že nejsou tak docela duchovně očištěni, ale k oslavě 25. února už to vlastně nepatřilo. Kdosi tam řval na zastánce práva Kinského: „Jidáši!“ a dření lidu robotou. Dámě zas odpovídáno, že je bolševická svině.
Nakonec se i městští strážníci rozhodli, že tu „provokaci“ s transparentem, pachatelům prominou. Zřejmě duchovně očištěni.
Potom ještě byly další projevy, už ne s balkonu, ale jen od pomníku. Na rozdíl od otce biskupa si už nikdo nestěžoval na to, že z náměstí zmizel roku 1918 Mariánský sloup, ale spíše na nedostatečné zvážení, zcela mizivé spočítání a úplně špatné rozdělení, následující vítězný cinkot klíčů před sedmnácti léty. Shromáždění se dostalo i do TV zpravodajství, ale ten transparent se tam kupodivu nikde neobjevil. Proč by také měl. Máme tam přece zvážené, spočítané a do funkcí rozdělené soudruhy Janečka s Lambertem a i možní nesoudruzi pod nimi ví, na které straně jest jejich krajíc chleba namazán.
Opravdu tam k mé úplné spokojenosti, vlastně chybělo už jen to bronzové pohlaví presidenta Gottwalda. Pokud ne, tak vlastně co?