Ovšem ne každá restituce přinesla restituentovi majetek, který by mu pomohl zlepšit jeho životní poměry, ale naopak ještě na ni doplácel.
Já se chci zmínit o restitucích pozemků, které byly ornou půdou. Některé pozemky jsou samozřejmě v místech, která hraničí se zástavbou, a tam je předpoklad, že jejich cena mnohonásobně stoupne, když zastupitelstvo rozhodne o změně územního plánu a ze zemědělských pozemků se stanou stavební. Tam ovšem někdy nastává infarktová situace, když konec hranice těchto pozemků skončí těsně na hranici pozemku vašeho, kde už se definitivně změny dělat nebudou. Takže cena hektaru vašeho pozemku zůstala na 120 tisících, sousedova stoupla na šest milionů.
To ale není zdaleka vše. Váš hektar je nutné nějak obhospodařovat. Můžete ho tzv. propachtovat, neboli pronajmout, když budete mít štěstí. Když ne, tak se o něj musíte nějak starat, případně kosit trávu, sušit, odvážet, což není rozhodně ziskové, nýbrž silně prodělečné.
Mluvil jsem s mnohými majiteli takových pozemků, kteří svá pole pronajímají a stále chovají naději, že se jednou pozemky ocitnou v pásmu, kde jejich cena stoupne a oni jejich prodejem vydělají slušné peníze. Leč takových vyvolenců je poměrně málo. Sám jsem také spolumajitelem polnosti a jsme rádi, že jsme ji mohli propachtovat za pár šupů s tím, že se o ni alespoň nemusíme starat.
V těchto úvahách jsem najednou trefil na jednoho známého a při rozhovoru přišla řeč na pozemek, který on vlastnil. Když jsem se zmínil o problematice restituovaných pozemků, tak mi začal vyprávět svůj příběh, který si nemohu nechat sám pro sebe. Jeho vyprávění volně popíši:
Nejsem chudý natolik, abych se neuživil a neměl střechu nad hlavou, ale na auto už nemám a na nějakou zahraniční dovolenou také ne. Najednou jsem zčista jasna obdržel oznámení, že jsem v rámci restituce dostal dva hektary pole. Když jsem zjistil, že se pole nachází blízko města směrem od nové zástavby, tak jsem hned zjišťoval, kolik by mohlo kápnout za čtvereční metr, kdyby to bylo zařazeno do územního plánu. Samozřejmě bych to ´nesíťoval´, protože na to nemám peníze. Zjistil jsem, že v této lokalitě bych to ´nesíťované´ prodal za 300 až 350 korun na metr čtvereční. Vyšlo mi, že bych dostal více než 6 milionů. Už jsem viděl, co všechno si koupím. Pak jsem si uvědomil, že si nejdříve musím zjistit, jak je to se zařazením pozemku do územního plánu.
První sprcha přišla na stavebním úřadě, kde jsem se dozvěděl, že můj pozemek do územního plánu zařazen nebude, protože za novou zástavbou je definitivní uzávěra, vzhledem k životnímu prostředí. Co teď? Zjistil jsem, že o pozemek se musím starat, nebo ho pronajmout, tedy propachtovat.
Začal jsem shánět nájemce. Samozřejmě mezi zemědělci, kteří by plochu nějak využili a mně platili aspoň nějaké pachtovné. Tím bych se aspoň zbavil odpovědnosti za údržbu těch ploch. Ale kde najít nájemce? Ptal jsem se, obcházel, až jsem našel zájemce, který mně ale místo peněz nabídl naturálie. Prý mně dá maso ze zabijačky, abych si ho mohl dát do mrazáku, a tak mít zásobu.
Nakonec jsem souhlasil a byl jsem rád, že se aspoň nemusím o pole starat. Ovšem neměl jsem dostatečně velký mrazák. Říkal jsem si, že když budu mít maso pravidelně, mrazák se vyplatí a koupil jsem ho.
V jistou dobu jsem byl náhle zavolán, abych si odvezl domluvené maso, a tak se stalo. Zaplnil jsem mrazák mnoha kilogramy různého masa a viděl hmatatelný užitek z propachtovaného pole. Během asi týdne mi řekl jeden známý, který bydlel nedaleko mého nájemce, že ten prý dělal narychlo minulý týden zabíjačku, protože jeho prase bylo nemocné. A maso prý rychle rozprodal. Polilo mě horko a k masu v mém mrazáku jsem okamžitě pojal nechuť. I když měl nájemce prasat víc, proč mně dal maso právě minulý týden?
Jít se k němu informovat jsem považoval za nevhodné, protože bych to nemohl dokázat. Ptal jsem se tedy veterináře, ale ten mi dal nejasnou odpověď. Prý i kdyby bylo nějak nemocné, ve skutečnosti by po úpravě nehrozilo žádné nebezpečí. Po tomto „ubezpečení“ jsem maso vyhodil, mrazák vyčistil a odstavil.
Přemýšlel jsem, že kdybych si prase vykrmil sám, měl bych jistotu, že bude v pořádku, a sehnat krmení jsem nepovažoval za tak obtížné. Ale neměl jsem chlívek. Dobře, postavím chlívek.
Vzhledem k tomu, že jsme měli větší dvůr, tak přesto, že byl upravený a po okrajích vysázené květiny, shledal jsem, že v rohu směrem k zahradě by vhodný chlívek stát mohl. Uvědomil jsem si, že kdybych si ho nechal postavit, bylo by to nákladné, tak jsem se rozhodl, že stavbu provedu sám. Okoukl jsem, jak takový chlívek vypadá, a protože jsem měl různého dřeva dost, pustil jsem se do toho.
Asi po týdnu práce jsem shledal, že jsem si vzal příliš velké sousto, a všelijaké dokupování materiálu mi lezlo značně do peněz. Nakonec jsem stavbu „úspěšně“ dokončil. Proč píši úspěšně v uvozovkách se dozvíte záhy.
Po jistém jednání s nájemcem jsem tedy obdržel živé, asi padesátikilové prase a začal se o něho „úspěšně“ starat. Koupil jsem šrot, brambory a získával různé zbytky - od sousedů i z hospody. Prase dokonce rostlo a já začal mít další problém, který mě předtím nenapadl – hnůj. Bylo třeba ho vynosit, dát novou slámu atd. Hnůj jsem rozvážel po známých, zkrátka úsilí, čas a náklady se zvyšovaly, takže jsem si začal říkat, zda se to ve výslednici vyplatí
Další problém nastal s chlívkem. Prase začalo kousat dřevěné boky a hrozilo, že se dostane ven (bylo by bývalo lepší nechat si chlívek postavit). I když jsem průběžně měnil některá prkna, tak se jednoho dne stalo, že jsem přišel z práce a …katastrofa.
Chlívek rozbořený, věci na dvoře rozházené, květiny rozryté a všude spoušť, na kterou mělo po dobu mé nepřítomnosti prase zřejmě dost času. Díky sousedovi , který bydlel nedaleko, jsme sehnali klec na převoz prasat. Asi půl hodiny jsme ho naháněli, než se nám podařilo ho do ní dostat. Převezli jsme prase k sousedovi, já rychle našel kupce a vepříka prodal. Vážil asi 80 kilo, a tak se kupec našel rychle.
Chlívek jsem zbořil, dvůr dal s velkým úsilím do pořádku a květinám slíbil, že je příště zasadím znovu.
Když jsem si pak sedl a začal počítat náklady, zjistil jsem, že mě to vše stálo tolik peněz, že kdybych pole propachtoval zdarma, tak bych na tom bohatě vydělal. Nakonec jsem byl rád, že nájemce aspoň mé pole udržuje a dá mně dle dohody vždy dva metráky brambor.
Poučení: Lidí tohoto typu je daleko víc než těch, kteří na svých polích vydělali majlant. A navíc nějakých polností, které by bylo možné výhodně prodat, je už velmi málo.
Lidé v minulých dobách, než by prodali kousek ze svého gruntu, tak raději nejedli, ale ta doba je už pryč a já si bezděky musím připomenout moudrá slova některých vedoucích představitelů, že nemůžeme prodat vše, co by měli dostat naši potomci, nebo že dokonce nemůžeme žít teď na jejich účet či projíst jejich budoucnost.
Zdá se mi, že se tímto doporučením takřka nikdo neřídí a lidé žijí podle jednoho biblického přísloví: „Jezme a pijme, protože zítra máme zemřít“. (1. Korinťanům 15:32) Chceme-li použít českého ekvivalentu, zní: „Co dneska vypiju a sním, to mi nikdo nevezme.“ Nezdá se vám, že tento postoj převládá?