Sděluji svůj osobní případ, protože nemám nic, co bych měl tajit. V období po pádu komunismu v roce 1989 jsem o získání docentury od překabátěných ekonomických akademiků v Česku nijak neusiloval (a předtím jako bezpartijní jsem samozřejmě na svém pracovišti, na Ústavu řízení VUT Brno, na ni neměl nárok). Rozmotejme klubíčko mých minulých snah o získání docentury v Česku. Pozor, je to ale včetně webových odvolávek dlouhý text.
Neúspěšné pokusy podat
V letech 1997 a 1998 jsem působil jako učitel na Sociálně ekonomické fakultě v Ústí nad Labem a tehdejší děkan doc. Štěpánek mi sdělil, že mne ze školy vyhodí, pokud tu docenturu v brzké době nezískám (což se nakonec stalo). Navštívil jsem tedy Katedru ekonomiky a managementu na strojní fakultě ČVUT Praha (protože jsem původem strojní inženýr). Vedoucí katedry, profesor Macík, mne velmi příznivě přijal a sdělil mi, že bych nejdříve potřeboval mít nějaké zahraniční publikace (nejlépe v oboru podnikání, kde jsem se chtěl habilitovat). Řekl jsem mu, že mám ve spoluautorství publikace i na nejprestižnější světové konferenci v oboru podnikání, tj. Babson Entrepreneurship Research Conference v USA, v roce 1992 a 1996 (později i 1999 a 2001). Tomu se profesor Macík zdráhal uvěřit a přátelsky dodal, že pokud bych snad ty zahraniční publikace neměl, pak se to dá zařídit na Slovensku (a pro Slováky naopak v Česku). Dostavil jsem se za profesorem Macíkem za 14 dnů, ale jeho přátelský postoj se mezitím radikálně změnil. Řekl mi: „V naší habilitační komisi sedí lidé z Podnikatelské fakulty VUT Brno (doc. Vykypěl, doc. Keřkovský) a ti vás v žádném případě nepustí. Nemůžete si proto tu habilitační práci u nás ani podat!“
Navštívil jsem proto Mendelovu zemědělskou a lesnickou univerzitu (MZLU) v Brně, kde jsem po vyhození z VUT Brno (v září 1991) působil sice jen čtvrt roku, ale domnívám se, že jsem tam zanechal celkem dobrý dojem (tedy až na mou kritiku tehdejšího podnikání v Česku před svými studenty, což mi vytýkal vedoucí katedry doc. Pošvář. Řekl mi: Zde studují děti komunistických papalášů, teď nikoho nekritizuj, počkej až na další generaci). Odevzdal jsem v roce 1998 k obhájení seznam svých vědeckých publikovaných prací (což zákon povoloval jako alternativu k samostatné habilitační práci). Následně mi profesor Minařík z MZLU ale vysvětlil, že mi nemohou uznat publikace s doc. Polákem zejména dvě společné kapitoly (téma: OLS expert pro podnikatelské strategie) v knize o umělé inteligenci doc. Václava Poláka z dob konce socialismu. Bez těchto publikací jsem prý toho předložil k habilitaci málo. Důvod neuznání zmíněné knihy byl fakt, že Polákova kniha (vydaná v červnu 1989 na VUT Brno, v jazyce anglickém) neměla registrační číslo ISBN. To číslo kniha samozřejmě mít nemohla, protože Polák byl vyloučen z komunistické strany po roce 1968, vyhozen z univerzity a pracoval nějakou dobu jako vrátný. Okolnost nouzového vydání Polákovy knihy nechtěl vzít v úvahu ani pozdější rektor Masarykovy univerzity v Brně, Jiří Zlatuška, který Polákovu práci poplival. Specialista na textové editory Zlatuška smrtelně odsoudil vědeckou práci mimo svůj profesní obor. Nikoho v Česku nezajímal fakt, že Polákovy práce byly v zahraničí velmi ceněny a Švýcarsko ho dokonce navrhlo do širšího seznamu kandidátů na Nobelovu cenu v roce 1992. (Více viz zde a zde.)
Udělal jsem ještě jeden habilitační pokus v době působení na Sociálně ekonomické fakultě v Ústí nad Labem. Vzpomínám si v této souvislosti velmi přesně na rozhovor s doc. Knopem, se kterým jsem tam často v podvečer hovoříval (v Ústí jsem přespával, protože bydlím v Brně). Oznámil jsem mu, že jsem osobně podal svou habilitační práci na Vysoké škole báňské v Ostravě (VŠB-TU). „Ježíšmarja!“ zvolal bývalý marxista Knop. Odvětil jsem: „No co, co, ze zákona mám přece nárok …“ Knop mne nenechal ani dokončit větu. „Člověče, na vás je vidět, že máte technické vzdělání. Tak se to přece v Česku nedělá. Někdo vlivný musí za vámi stát, abyste mohl podat svoji habilitační práci.“ Kontroval jsem: „Za mnou stojí zákon!“ Ale tomu jsme se pak už oba v daném českém právním prostředí společně zasmáli. A myslím, že mi v té době z VŠB-TU Ostravy nikdo ani neodpověděl.
Nepomohla ani petice, kterou poslali studenti Sociálně ekonomické fakulty UJEP vedení této fakulty.
Byl jsem vyhozen z Ústí nad Labem, ale současně byl přijat na Technologickou fakultu ve Zlíně s tím, že napíši a podám novou, tematicky zaměřenou habilitační práci (nikoliv jen seznam vědeckých publikovaných prací). Zašel jsem za děkanem Ekonomicko-správní fakulty Masarykovy univerzity v Brně, tj. za svým bývalým spolupracovníkem z VUT Brno, profesorem Blažkem. Ten mi řekl, že on už s děkanováním končí, ať si pohovořím s doc. Fuchsem, že to děkanování snad po něm převezme. (Nepřevzal, jak se později ukázalo). Zatrnulo mi, když jsem slyšel jméno Fuchs, a vybavila se mi trapná vzpomínka na toho „rozeného demokrata“.
Připomenu čtenářům, že po listopadu 1989 vzniklo nejen Občanské fórum, ale později i ekonomické fórum a prezentovalo se na Vysoké škole ekonomické v Praze. Obrátil jsem se začátkem roku 1990 na doc. Fuchse v Brně a dotázal se ho na podrobnosti o vznikajícím Ekonomickém fóru, protože mne na Fuchse tehdy telefonicky odkázal kolega z mého Ústavu řízení. Fuchs vyvalil oči, jako bych snad právě vyzradil státní tajemství a řekl: „Proboha, kdo vám takovou informaci mohl dát po telefonu!?“ Tak se rodila demokracie v Česku.
V roce 1998 jsem hovořil s Fuchsem o možnosti mé habilitace na Masarykově univerzitě. Fuchs mi zdůrazňoval, že k habilitaci v Česku mne musí uznávat lidé v Česku (tedy nikoliv v USA, kde mají s tržní ekonomikou podstatně delší zkušenost). Doc. Fuchs mi nakonec opět doporučil jako schůdnější cestu na Ekonomické fakultě VŠB-TU v Ostravě, kde měli údajně být odborníci na podnikání v Česku. Poslechl jsem ho a učinil tak v dobré víře.
Habilitační práce
Moji celou habilitační práci na téma Dynamické a inovační podnikání pozorně přečetl ve Zlíně profesor Trnka a označil ji za velmi dobrou. Vysvětluji si jeho pozitivní postoj tím, že Trnka, jako dřívější ekonomický náměstek v Agrokombinátu Slušovice, měl dobré zkušenosti s reálným podnikáním a věděl tedy, o co v mé práci jde. Protože pedagogické a vědecké zájmy se navzájem nevylučují, moje habilitační práce tam byla vydána jako učební text. Pak následoval v Česku obvyklý postup: děkan Technologické fakulty ve Zlíně odvezl mou habilitační práci rektorovi VŠB-TU v Ostravě a ten ji předal děkanovi Ekonomické fakulty. Doporučující dopis děkanovi Ekonomické fakulty poslal e-mailem můj americký spoluautor, profesor Frank Hoy. Moji habilitační práci ovšem nechali v Ostravě dva roky ležet, než mne pustili k obhajobě. Mezitím došla trpělivost lidem ve Zlíně (řekli mi, že Akreditační komise v Česku zjišťovala hlavně počet docentů a profesorů), a tak mi nebyla obnovena další pracovní smlouva. Učil jsem pak na dvou zahraničních školách v Praze a také na Vysoké škole podnikání, a.s. v Ostravě, (později v USA pravidelně na Bernelli University, příležitostně i na University of Texas a také FH Joanneum Gesellschaft, mbH v rakouském Grazu.)
Z VŠB-TU Ostravy přišly negativní posudky na moji habilitační práci. Jeden posudek označil moji definici podnikatelství a vnitropodnikatelství (převzatou z konferencí v USA i Harvardu) za zcestnou. Asi uznáte, že pokud se vůbec neshodneme na definici, co je podnikání, je velmi obtížné komunikovat o specifikách podnikání (jako je dynamické a inovační podnikání). Druhý posudek mi doporučoval řešit něco jiného, než co jsem ve své práci prezentoval. (U obhajoby jsem na druhý posudek reagoval tak, že usiluji pouze o českou docenturu, nikoliv o Nobelovu cenu, a tudíž nemohu vyřešit všechno.) Hlavním smyslem druhého posudku bylo mne v Česku zdržet od docentury co nejdéle. Třetí posudek od českého doktora věd mne ale skutečně nadzvedl ze židle. Tento skandální vědecký posudek byl podepsán jménem a odkazoval na pracoviště Podnikatelské fakulty v Brně - i když děkan Podnikatelské fakulty mi později tvrdil, že se jednalo o ryze soukromou záležitost profesora Miloše Konečného, DrSc., že na svém posudku Podnikatelskou fakultu neměl vůbec uvádět. Při obhajobě byl Konečného posudek ovšem brán jako vyjádření fakulty z města, ve kterém žiji, a tedy tam toho o mně ví asi nejvíce.
Později mi někteří lidé z habilitační komise řekli, že mne od habilitace vyhodil především prof. Konečný, DrSc., tehdy ve věku dost přes 70 let. Konečný mi chtěl ztížit můj život také direktivně předepsaným, vnuceným tématem mojí habilitační přednášky (nikoliv jedním z tří témat, které si kandidát normálně navrhuje sám). Představte si, že by v podobné situaci dali zubaři za úkol zpracovat přednášku o hemeroidech. Samozřejmě, že hemeroidy souvisejí také se zažívacím traktem, ale jsou na jeho opačném konci. Předepsané téma „hodnocení efektivnosti podniku“ jsem zpracoval na úrovni dostupných poznatků (ukazatele EVA, MEVA), ale věcně se toto téma vůbec nehodilo k práci, která se zabývala obecnými principy podnikání (životaschopnými strukturami). Ukazatele efektivnosti bylo však oblíbené výzkumné téma Konečného v dobách socialismu.
Vraťme se však k obsahu vědeckému posudku od českého doktora věd Konečného. Konečný například zcela záměrně pominul kapitolu, kde jsem shrnul výzkumné výsledky (dosažené pomocí případových studií) a prezentované na prestižní Babson Entrepreneurship Research Conference (společně s americkým profesorem Frankem Hoy). Konečný se vyjádřil jen jedním zamítavým odstavečkem jen k jedné, konceptuální kapitole mé habilitační práce. Řekl, že mu moje práce (fakticky ale jen jedna kapitola) „připomíná popularizační články“, a proto mou práci nedoporučuje k obhajobě. Poslal jsem Konečného posudek ještě před svou obhajobou předsedkyni Akademie věd ČR, prof. Illnerové a požádal jsem ji, aby se vyjádřila k nevědecké formě posudku od českého doktora věd. Předsedkyně Illnerová odpověděla, že jí to nepřísluší. Kdybych o názor ke Konečného posudku požádal nějakou uklizečku na Akademii věd ČR, určitě by poznala, že nelze odstřelit člověka jen za to, že vám někoho připomíná. Nikoliv však předsedkyně Akademie věd. Samozřejmě, že český zákon nenutí předsedkyni Akademie věd vyjadřovat se k tomu, co ji osobně nepálí, a dělat to pro člověka, za nímž nikdo vlivný nestojí. Předsedkyni Illnerovou však později navrhovali jako kandidáta na prezidenta ČR a od takového člověka se přece očekává, že by měl v zájmu správné věci jít i za rámec litery zákona. Zákon nepostihuje všechno, a už vůbec ne v České republice.
Představte si hypotetickou situaci, kdy naráz vymřou všichni lékaři a jejich pozice zaujmou zvěrolékaři. Mají sice podobné znalosti, ale přece jen ne ty adekvátní k léčení lidí. Podobná situace se stala ekonomům po pádu socialismu a přechodu na tržní ekonomiku. A zřejmě pak nějaká skupina opilců v poslanecké sněmovně ekonomům odsouhlasila nejen plné uznání jejich titulů ze socialismu do kapitalismu, ale dokonce vyjmula habilitační řízení ze správního řízení. To prakticky znamená, že proti rozhodnutí habilitační komise se občan demokratické společnosti nemůže nikam odvolat, i kdyby to byla sebevětší blbost. A když k tomu přidáme evidentní zlomyslnost, s jakou doktor věd Konečný tvořil svůj „vědecký“ posudek, je o neštěstí dokonale postaráno.
Teprve v roce 1998 se v Česku překmitlo právní kyvadlo do úplně jiného směru, totiž že pro výuku na vysoké škole není předepsána žádná kvalifikace (viz Zákon 111/1998Sb zmíněný v dopise ministra školství ČR Lišky z roku 2008). To překmitnutí bylo ale jen zdánlivé, protože nad kvalitou výuky v Česku bděla Akreditační komise, která za kvalitu považovala především počet docentur a profesur získaných za cokoliv (tak se mi vyjádřilo osobně vedení několika českých vysokých škol!). Mimochodem proto v Česku vznikl i pojem „turboprofesoři“. Tím se myslí lidé, kteří přelétají z univerzity na univerzitu, a tím jim dodávají nominální punc kvality. Bdělost Akreditační komise ČR jako garanta kvality byla pak zpochybněna například dlouhodobou pochybnou činností Právnické fakulty v Plzni, o které Akreditační komise ČR údajně „nevěděla“. Takže kde jsou vlastně ty záruky kvality na českých vysokých školách, které očekávají daňoví poplatníci? A kde jsou záruky, že v nominálně demokratickém státě nebudou občané diskriminováni od zlomyslných a nekompetentních habilitačních komisí s neomezenou pravomocí?
Moje habilitační práce určitě nekandiduje na Nobelovu cenu (na rozdíl od vědeckých prací doc. Václava Poláka, se kterým jsem pět let úzce spolupracoval). Sám s odstupem času bych některé věci ve své habilitační práci upřesnil a zdůraznil, ale koncepci bych ani po letech moc neměnil. Jde o založení dlouhodobého výzkumu a koncepci inženýrské realizace výzkumu do formy inteligentní báze znalostí (tzn., jde o pokračování mé někdejší spolupráce s doc. Polákem). Habilitační práce nemusí nutně mít strukturu disertační práce (to nedávno zdůrazňovali i obhájci habilitační práce Václava Klause). Vzhledem k dosažené vědecké úrovni, která opravňuje mé bývalé kolegy (z VUT Brno i jinde) k výuce na českých vysokých školách, se necítím vůbec podřadně. Zejména, když mám možnost (alespoň občas) učit na amerických univerzitách.
Příště zveřejním, jak probíhala obhajoba mé habilitační práce před českými ekonomickými vědci, které v jejich rozhodování samozřejmě zajímá jen věda a nic než věda (podobně jako lékaře při poskytování pomoci nezajímá, zda ji poskytuje příteli či nepříteli).