Aby se vám něco takového stalo, nemusí se vám vůbec změnit hodnoty. Stačí zkoumat, jestli k jejich naplnění opravdu dopomáhají recepty, kterým jste tolik věřili.

Rok 2015 nebyl první, kdy jsem se o sobě dočetl, že jsem levičák. Byl první, kdy jsem se kvůli tomu nehádal. Jen krčil rameny. Tak jo. Tak nejspíš jsem.

Protože když si téměř přesně pět let po svém prvním pátečním komentáři pro Finmag a Peníze.cz udělám inventuru svých postojů, nemůžu se tvářit, že jsem vypadl z Občanského institutu.

Losing my religion

Ještě v roce 2011 jsem byl přesvědčený o tom, že výdajové škrty a snaha o vyrovnaný rozpočet jsou za všech okolností jedinou zodpovědnou a trvale udržitelnou politikou. O to přesvědčení jsem přišel. Hospodářské výsledky austerity neboli utahování opasků jsou přinejlepším rozpačité. Společenské dopady tragické.

O tom, že obvykle bývá moudřejší reakcí na krizi promyšlené utrácení než bezhlavé šetření, mě nepřesvědčil ani tak nejznámější zastánce keynesiánství Paul Krugman jako méně známý, ale taky méně arogantní Mark Blyth. A taky Amartya Sen, Simon Wren-Lewis a další autoři knih i článků.

Dlouho jsem věřil, že trh sám o sobě vyřeší koncentraci majetku a moci. Že monopoly časem převálcuje dravější konkurence. Že bohatí svoje jmění neudrží, pokud se nebudou snažit.

Ke Kapitálu v 21. století můžeme mít řadu výhrad, ale Thomas Piketty na historických datech pořád přesvědčivě ukazuje, že to tak v praxi nefunguje. Že má neregulovaný kapitál v zásadě přirozenou tendenci koncentrovat se ve stále menším počtu kapes, a že tomu ve 20. století spolehlivě zabraňovaly progresivní daně z příjmu a majetku, dědické daně a vyšší zdanění firem. Proč je nerovnost větší problém než jen optický, to vysvětluje třeba Joseph Stiglitz v The Great Divide nebo Robert Reich v Saving Capitalism.

Vyrostl jsem ve všudypřítomném přesvědčení, že byrokracie byla doménou starého režimu, ve kterém se do všeho montoval stát, a že pro ni v tržním hospodářství nezbude místo, protože žádný podnikatel přece nebude otravovat zákazníky. Hop na špek. Když porovnám klientský zážitek ze státní Moravské zemské knihovny nebo (zprostředkovaný) občanský zážitek z Estonska s komunikací s poskytovatelem internetu nebo bankou, tak se generalizacím musím smát.

O tom, že jsou kapitalismus a byrokracie kamarádi, píše kousavě a čtivě David Graeber v Utopia of Rules.

Když školní docházku začínáte v roce 1990, nemůžete se během ní vyhnout nalejvárně, že kapitalismus rovná se demokracie a naopak. Blaze zemím, ve kterých to tak je. Jak ale opakovaně přesvědčuje Slavoj Žižek a vlastně celá levicová publicistická scéna, tržní ekonomika se obejde bez demokracie, občanských svobod a lidských práv, a vůbec to nemusí vadit její efektivitě.

Levičák is the new pravičák

Do osnovy jsem si zaznamenal několik dalších věcí, na které jsem změnil názor, ale sper je čert. Nemám ambici ukázat, že se pravice ve všem plete a levičáci mají vždycky pravdu, nic takového si ani nemyslím. Rozepsal jsem se o konkrétních tématech proto, abych na nich mohl ukázat jednu podstatnou věc: nalevo mě neposunula žádná výrazná změna hodnot. Pořád věřím v osobní zodpovědnost a autonomii, v podnikavost, decentralizaci. Nejsem solidárnější ani víc rovnostářský než dřív. Došel jsem ale během let k přesvědčení, že:

Za prvé, i když si tyhle hodnoty pro sebe v Česku velmi šikovně uchvátila pravice, v praxi se je velice dobře daří hájit vládám, které jsou spíš krapet doleva. Kdybych se měl narodit znovu, tentokrát jako žena, a ve dvaceti nemít nic víc než dobré nápady a drajv, tak ať je to prosím spíš ve Skandinávii než v nějakém státě na jihu USA ovládaném republikány.

Za druhé, ty hodnoty se v mnoha případech hájí lépe kolektivně než systémem každý sám za sebe a Bůh proti všem. Před pěti lety jsem pěl o freelancerech, maminkatelkách, o tom, že sdílet je lepší než vlastnit. Teď místo toho vidím prekarizovanou pracovní sílu, která kapitalizuje všechno, co jde, protože jí v závodu ke dnu nic jiného nezbývá. Profesní organizace, cechy, odbory: to všechno by jim (nám) mohlo pomoci k lepší pozici při jednání o podmínkách a v důsledku větší osobní seberalizaci, ale jaksi to není pro hipsterproletariát dost cool.

Mohl bych napnout všechny svoje přesvědčovací schopnosti a nálepce levicového publicisty se bránit. Trh mám pořád za skvělý vynález. Bankovní systém taky. K dotacím jsem podezřívavý. Spousta regulací je hloupých, některé kontraproduktivní nebo vyloženě nebezpečné. Veřejné instituce mají tendenci konzervovat stav, kvůli kterému byly založené. Většina bohatých lidí, co znám, je super. Nenávidím, když někdo vyslovuje slovo „podnikatel“ ironicky po jednotlivých slabikách. – Ale na tom všem bych našel shodu i s řadou lidí, kteří se považují za levičáky jako poleno.

Takže pokud mi chcete říkat levicový publicista, klidně. Mě to neuráží. A jsem zvědavý, kam mě dostane dalších pět let psaní.

Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce