Před pár dny lavinu veřejného pobouření zvedla zpráva, že zubař Walter Palmer z americké Minnesoty zabil v národním parku v africkém Zimbabwe lva Cecila, který byl víceméně místní obdivovanou celebritou.

Asi měl pan zubař sadismu v ordinaci málo. Celá záležitost má ale mnohem víc rozměrů, než se na první pohled může zdát. A když to tak vezmeme kolem a kolem, je vlastně také jakýmsi skrytým podobenstvím i našich evropských – a dokonce i na první pohled tak vzdálených ekonomických – záležitostí.

Sociální sítě se vzápětí začaly plnit diskusemi, které ukazovaly, že lidi na celé věci snad ještě víc než mrtvý lev pálí úplně jiné věci. Jedni se vztekali, že „bohatý Američan nevěděl, kam s penězi“. Druzí se zase vztekali na ty první, že „závidí Amerikánovi prachy“. A třetí začali řešit, jestli Američan věděl, nevěděl, mohl, nemohl, či měl vědět, jaké zvíře zabíjí.

Popravdě téhle úvaze moc nerozumím. Proč je vlastně tolik humbuku zrovna kolem lva Cecila? Jasně, protože byl „celebritou“. Ale není život jako život? Nemělo by stejné pohoršení budit střílení jakýchkoliv jiných zvířat jen pro zábavu? Nezavání protežování jednoho lva nad poslední mrňavou surikatou podobným genetickým inženýrstvím jako třeba vylučování postižených lidí ze společnosti? Když jsem zprávu zaslechla já, smutně jsem si pomyslela, jaká je to škoda zbytečně zaniklého života. Nejsem zelený fanatik; maso jím a neprolévám slzy nad každým kuřetem na svém talíři. Ale současně nemám-li zrovna hlad, nejen že nezakroutím krkem kuřeti, ale nezašlápnu ani žížalu. Kuřata si kupuju od místního farmáře, o kterém vím, že je nechává pobíhat po dvorku a pak jednoho dne rychle mávne sekyrkou nad špalkem. Nechutní vypasení sršni vydávající zvuk bombardéru, kteří si zatoužili postavit hnízdo přímo nad oknem mé ložnice, sice nejsou v pravém slova smyslu mí kámoši, ale současně nějak zvládáme existovat bez vzájemných srážek vedle sebe, protože zbytečně zabít zhruba 5000 ks. hmyzu, což hnízdo zhruba čítá, se mi zdá nejen nehmyzí, ale i nelidské, zvláště když hmyzáci vedle své značné ohyzdnosti nevykazují nijak přehnanou agresivitu. A už úplně nepochopitelné (a neospravedlnitelné) je pro mě vleklé pronásledování pomalu umírajícího zraněného zvířete.

Náhled lidí na afrického lva o nás ovšem mnohé vypovídá. Krásně ukazuje, jak jsme si navykli žít mediální zkratkou. Jak naši pozornost odvádějí jednotlivé silné příběhy, aniž bychom mnohdy dokázali poučení z příběhů zevšeobecnit. Vždyť přesně takovým příběhem žijeme i my v Evropě.

Před pár dny finský ministr zahraničí prohlásil, že je morálním hazardem, když si Řecko něco odhlasuje – rozumějme, když si řekne o třetí záchranný balíček – a my, Finové nebo ostatní Evropané obecně, za to máme platit účet. Souhlasím, je to morální hazard jako vyšitý. Totiž tento výraz se ve financích používá pro situaci, kdy se někdo chová méně zodpovědně na úkor ostatních, protože se může spolehnout, že důsledky svého nezodpovědného chování nezaplatí sám, ale zaplatí je hlavně ti ostatní. Řecko tak dostalo už zhruba pět bilionů korun, aby si na začátku roku zvolilo do svého vedení marxistickou Syrizu, peníze doslova rozmrhalo, anulovalo a vrátilo reformní úsilí předešlých vlád přibližně o pět let nazpátek a natáhlo ruku pro další peníze, které zaplatí nikoliv Řekové (kterým bude časem dluh stejně škrtnut), ale jejich evropští kolegové. A nejvíc zaplatí Němci, tedy ti, kteří v EU dosahují největších přebytků svých veřejných financí, neboli chovají se nejzodpovědněji. To vše je nezpochybnitelná pravda, to vše se rozebírá nejen v nejvyšších politických kruzích, ale i na sociálních sítích, a nad tím vším se rozčiluju už dobře od roku 2011.

Akorát že mám neodbytný pocit, že silný příběh Řecka dobarvený mediálními hvězdami Tsiprasem a Varufakisem, asi jediným ministrem financí na světě, který si najal hackery na hacknutí své vlastní daňové správy, nám dává přehlédnout širší souvislosti. No řekněte: V čem přesně (kromě míry rozvratu veřejných financí) je rozdíl mezi řeckým falšováním statistik o velikosti rozpočtového deficitu, díky nimž se Řekové podvodem dostali do eurozóny, a mezi českým vykázáním poklesu zadlužení státu, kterého se dosáhlo jen díky rozpuštění rezerv na horší časy? A koneckonců (kromě právní optiky) je vlastně zásadní ideologický rozdíl mezi hacknutím přístupu k daňovým účtům jednotlivých poplatníků a mezi elektronickou evidencí tržeb, která dá státu kontrolu nejen nad všemi přístupy k daňovým účtům, ale rovnou nad všemi platbami?