Začnu příhodou z počátku léta 1997. Byl jsem si nakoupit ve svých oblíbených potravinách, malém sympatickém krámku na nároží nedaleko mého tehdejšího pracoviště. Bylo krátce po první letní buřině, která nám na chvíli vyhodila elektriku. Náhlý odchod proudu ze sítě bohužel nesvědčil kasám, které nechtěly několik minut naskočit, a vytvořila se tak před nimi krátká fronta. Dodneška jsem nezapomněl, co jsem si v ní, coby nezúčastněný divák, vyslechl.

Většina spolučekajících občanů byla názoru, že "je to bordel a šlendrián, copak to nemůžou spočítat bez kasy?, nemam přece čas tady hodinu čekat a to by se za komunistů stát nemohlo, tehdá to vůbec bylo lepší!" Stál jsem tam tehdy jako opařený, nevěřil svým uším a přemýšlel, jak je ta lidská paměť krátká. Osm let po pádu komunistů lidé zapomněli na všudypřítomné fronty na cokoli, prázdné regály, pomeranče jen o vánocích, noviny na toaletách, neboť Harmasan soudruzi jaksi nedodali. V hlavách jim zůstalo jen pivo za 2,50 a rohlík za dvaceťák. Inu, jak říkávala moje prateta blahé paměti: "Za první republiky deset deka salámu, to bylo salámu, ale dneska...".

Nikdy jsem moc nechápal jak může někdo brát vážně popírání holokaustu, ale konec konců lidí, kteří ho zažili, už mnoho není a když jsem to nezažil, můžu věřit kdečemu. To jsem ale ještě netušil, že se dožiju popírání komunistické totality. To snad zas tak dávno není! Zalistoval jsem tedy internetem a zjistil, že k 31. prosinci 2012 bylo v naší republice 5 005 481 občanů nad 41 let (zdroj ČSÚ), tedy těch, kterým bylo v roce 1989 alespoň 17 let a měli by si z té doby leccos pamatovat. Když odečteme voliče KSČM, v loňských krajských volbách jich bylo 20,43 % (zdroj www.volby.cz), a pro jistotu ještě připočteme jednou tolik lidí, kteří jsou jejich tichými sympatizanty, stále nám zbývají zhruba 3 miliony lidí, kteří by přeci měli vědět, že zde nebyla svoboda projevu, svoboda shromažďování, svoboda cestování, náboženská svoboda, svoboda podnikání, omezována byla vlastnická práva, existovala cenzura, … a tak by se dalo pokračovat ještě dlouho. Dodnes si pamatuji, jak nám o palachovském týdnu v roce 1989 na přednáškách vyhrožovali, že jestli se budeme nějak angažovat, budeme z vysoké školy vyhozeni. Běžný občan možná neví, že ještě v roce 1988 vzala komunistická zvůle život Pavlu Wonkovi, ale vše předešlé bylo tak jasně vidět, že to prostě přehlédnout nešlo. A jsou to všechno přeci zjevné atributy totalitního režimu.

Vzhledem k tomu, že svobodu projevu dnes máme, a nikomu tedy za veřejné projevení jeho názoru žádný postih nehrozí, očekával bych, že se poté, co si někteří drzouni troufnou veřejně prohlásit, že předlistopadový režim totalitní nebyl, zvedne mohutná bouře hlasů lidí, kteří tu dobu zažili. Nic takového se ale nestalo. Možná za to může výše zmíněná paměť, ale já jsem přesvědčen, že hlavní příčinou je lhostejnost. Sedíme si ve své ulitě a dokud nám do ní někdo pořádně nekopne, tváříme se, že se nás to netýká. Jen aby pak už nebylo pozdě. Historie rozhodně takových případů zná dost a dost, a to i ta česká. A proto zvedám alespoň jeden hlas a říkám:

"Komunistický režim v Československu jsem zažil a jsem si zcela jist, že totalitní byl!"