Za souhlasného pokyvování ze všech míst politického spektra se – naposledy prezidentem v Parlamentu - oživuje tvrzení o důležitosti investic do vzdělání. Slyšíme varovné sdělení, že "Česko vydává na vzdělání 4,5 procenta hrubého domácího produktu. V žebříčku 34 členských států OECD je tak na předposledním místě". Zádrhel ovšem pravidelně právě nastává ve chvíli, kdy se má reálně přidat, protože to znamená jinde ubrat. Ať se přidá, souhlasí všichni a každý, ale ať se ubere těm ostatním, ne nám a mně už vůbec ne.

Jenže investovat do vzdělání je něco podobného jako vyzývat k investicím do potravin. Ale cožpak vlastně existují potraviny? Je tento druh chleba, tyto těstoviny a neperlivá voda, ale není možné v obchodě požádat o kilo potravin. Obdobné je to se vzděláním – existují desítky a stovky oborů a podoborů, z nichž se dá celková nabídka vzdělání poskládat porůznu – stejně jako desítky druhů zboží v nákupním košíku, které jsou teprve jako celek potravinami. Ale z čeho a jak se má ono vzdělání skládat – co má být v tom nákupním košíku, který je jako celek vzděláním? Možná bychom tedy měli preferovat biologii a mineralogii – ale který obor vlastně? Třeba ten – anebo jiný, anebo vůbec ne biologii, ale ekonomii a entomologii. Jak to ale zjistit?

Prohlédneme-li si současný obsah "nákupního košíku" základního a středního vzdělání, zjistíme nepochybnou převahu přírodních věd. (Jistá paní účetní zná dodnes zpaměti Mendělejevovu tabulku přírodních prvků a já sám, asi jen z čiré ničemnosti, si zase pamatuji stupnici tvrdosti nerostů.) Celé je to nejspíše reziduum komunistického školství podle sovětského vzoru, které bylo založeno na vědění, že ten kapitalismus nakonec je možné zničit jen přes výsledky přírodních věd zhmotnělých v síle zbraní a vojenské techniky. Ostatní předměty byly jen nadstavbou sloužící k výchově živé síly k poslušnosti. Ostatně dodnes je naše školství vnitřně vrcholně nedemokratické, děti a mladiství jsou v něm jen nesvobodnými objekty manipulace – tudíž mají jen omezenou zodpovědnost za své výsledky a způsob, jakým jich dosahují, a je pak jen přirozené, že většinou se snaží jen přelézt, vylézt nebo podlézt – a nakonec to prostě nějak prolézt. Víc nic, protože osobní volba a odpovědnost jim svěřena nebyla. Že se pak podobně projevují i ve svém profesním životě, není divné. Kdekdo a mnozí nedělají nic jiného, než že se snaží s co nejmenší námahou nějak s tím vyjít nebo to obejít anebo projít.

To, co státní výdaje do vyššího vzdělání přinášejí - tedy studium s nulovými přímými náklady - je především deformace jeho "cen". Studium bohoslovectví stojí stejně jako elektroinženýrství a to stejně jako orientalistika, studium dramaturgie vyjde nastejno s jadernou fyzikou. Výsledně bude sice absolvent teatrologie jinak placen než absolvent patologie, ale náklady na studia mají stejné.

Ve skutečnosti by si svou investici měl zvolit každý student sám. Nechť studuje cokoliv – bičíkovce, silur nebo karbon, středověké cechy či trestní právo Pruska. Sám a za své - s půjčkou, ovšem poskytovanou bankami jako jakoukoli jinou investiční půjčku výběrově: chceš-li studovat politologii, budou podmínky bankovní půjčky nastaveny jinak, než pro slaboproudé inženýrství. A ty budou zase jiné, než bude mít agronom a ten než astrolog a zase jiné bude mít sadař na rozdíl od lesníka. Protože podmínky budou odpovídat skutečné a předpokládané budoucí poptávce – tedy budoucím příjmům absolventů. A tato současná a budoucí poptávka nevyjadřuje nic jiného, než skutečné potřeby, potřeby nevymýšlené některými od zelených stolů. Jiným způsobem odpovědět na otázku, jaká by měla být "správná" struktura vzdělání, v podstatě není možné. Až si všichni studující osobně – nikoli stát, který ve skutečnosti neví a nemůže vědět, jaké vzdělání je potřeba - investují do svého vzdělání, budeme mít právě tu strukturu absolventů vysokých škol, která bude potřeba. A ta se také přirozeně a během pár let může měnit. Někteří investují špatně, ale jiní dobře – a ti budou následováni. A tak dál a dokola. Užitek bude mít každý zvlášť, ale i všichni dohromady.

Takový systém se nemusí mnohým líbit a také se povšechně nelíbí, vždyť kdo by nechtěl studovat s nulovými přímými náklady - a ty nenulové, včetně rizika špatného výběru oboru, nechat na daňovém poplatníkovi. Skutečnými investory, spolu s bankami a třeba i budoucími zaměstnavateli, však musí být ti, kteří budou na výsledcích své investice závislí – tedy studenti, kteří ponesou náklady i riziko volby toho "správného" oboru.

Politici a intelektuálové ovšem stále budou prosazovat zvyšování výdajů na "vzdělání" – těm prvním přinesou hlasy, druhým pocit ze spravedlivě vyhraného boje za vzdělání, pokrok a kulturu. Ve skutečnosti ne státní rozumbradové nebo politici ani, ach bože, ten prezident, by měli rozhodovat o obsahu a výdajích na vzdělání, ale jen jednotlivec, o jehož budoucnost půjde. Přitom si prosím laskavě všimněte, že slovo "školné" tady nepadlo. Protože ve skutečnosti půjde o soukromé investice – ne o školné.

Mimochodem, v Japonsku a Německu mají výdaje na vzdělání také pod pěti procenty HDP.