Minulý týden ukázal, že to v Česku s korupcí jen tak neskončí. Přední politici nejen z vládních stran, ale i z opozice napadli evropskou kontrolu, která odhalila rozsáhlé manipulace s veřejnými zakázkami v nemocnicích.

Důvodem rozhořčení ministra zdravotnictví Svatopluka Němečka a dalších bylo, že jsou kontroloři příliš přísní a že nemocnice dostanou pokutu.

Zároveň prošla sněmovnou v prvním čtení novela zákona o veřejných zakázkách, která uvolňuje pravidla těchto zakázek tak, aby se s nimi dalo lépe manipulovat.

Pokud návrh někdo kritizoval, tak ten, komu nestačilo, že opět bude možné pořádat soutěže, do kterých se přihlásí pouze jeden zájemce. K tomu žádal ještě další korupční možnosti, například rozšíření víceprací na 50 procent z objemu zakázky.

Z toho je vidět, že rétorika posledních let o tom, jak zatočíme s korupcí a korupčníky, byla skutečně jen rétorikou, kterou většina z těch, kdo ji používali, nemysleli vážně.

Bez určitého prostoru šedé ekonomiky, bez možnosti vyplácet a přijímat provize zkrátka neumíme žít. Skoro by se chtělo rezignovaně připustit, že Češi jsou nějak geneticky národem pokrytců a že se s tím nedá nic dělat.

Nemusí to však být pravda. Kořeny korupce a korupčního jednání jsou jenom hlubší, než se obvykle říká, a tkví v současném nastavení společnosti. Inženýrům lidských duší z počátku 90. let to prostě nějak nevyšlo.

Nejde jen o to, že demokratické režimy, zvláště ty, které byly nedávno zavedeny, mají větší sklony k úplatkářství, jak si toho už v 19. století povšiml slavný myslitel Alexis de Tocqueville.

Chudé Česko mělo stejně jako další postkomunistické země další problém, náhle se ocitlo na prahu bohatého západního světa.

Důsledky se nejlépe dokládají na případě zdravotnictví. Nemocnice začaly používat vyspělé technologie, úplně stejné jako v Německu, platy se však nezvýšily a příliš se neliší od těch, které se vyplácely v době socialismu.

Zjednodušeně řečeno, investice do nových technologií a útrata za jejich provoz včetně výdajů na léky jsou v tuzemských nemocnicích vyšší než náklady na platy. Ve srovnání se západní Evropou to je značný nepoměr, protože tam se za platy personálu utratí dvě třetiny rozpočtu nemocnic.

Z pohledu selského rozumu je tedy třeba nepoměr vyrovnat, a to jde nejlépe systémem provizí, kdy manažeři nemocnic nebo lékaři inkasují peníze za to, že nakoupí léky, materiál či techniku od konkrétního dodavatele.

Nemusí jít o mnoho, stačí pár procent z nákupní ceny. Víc peněz tak může získat nemocnice nebo konkrétní člověk, v obou případech se však nepoměr zmenšuje. Tento podnět ke korupci je dostatečně silný na to, aby s tažením proti úplatkářství každý souhlasil jen slovně.

Nemluvě o tom, že důchody nebo podpory v nezaměstnanosti jsou v Česku ve srovnání se mzdou tak nízké, že zvláště pro manažery vzniká nutnost nějak se zaopatřit na stáří či na dobu, kdy budou bez místa, pokud nechtějí připustit, že ze dne na den prostě zchudnou. Vyřešit tyto problémy mohou jedině vysoké provize, kterými se dá získat bezpečný kapitál.

Těchto souvislostí jsou si vědomi všichni. Proto jsme svědky ohňostroje pokrytectví, kdy politici a odpovědní manažeři bojují proti pokutám za manipulace při zakázkách s odůvodněním, že bychom tak přišli o peníze na zdravotní péči pro vážně nemocné.

Anebo zcela nepravdivě tvrdí, že vyhlášením veřejné soutěže s pouze jedním uchazečem se významně urychlí zadání veřejné zakázky. Urychlí se zhruba o měsíc, zároveň se znovu otevře hlavní cesta, kterou využívali korupčníci, aby zvýšili marže dodavatelů, od kterých pak mohli inkasovat provize.

Vypadá to jako bezvýchodná situace, ale není to tak. Při další snaze omezit korupci je však dobře znát její příčiny. Jedině tak je možné najít účinnější cestu, jak si s ní poradit.