Čas od času postavila feministická rozprava liberální rovnostářství na hlavu. Mnohostranné argumenty, proč žena nemůže zastávat funkce jako muž, vedly k různorodé morální podřazenosti. Forma ctnosti, která se drásala do popředí, poukazovala na společenské umístění ženy jako matky a využívala mateřství jako nároku na občanství a večejnou identitu. Ženy tak byly nuceny vést svůj spor uvnitř muži ovládaného společenského řádu. Oblast plná imperativů, adjektiv a sensibility za účelem kulturní a společenské síly, se hemžila jak v ústním tak i v písemným podání žen, neboť jak se říká, žena pochází z Venuše a je zkrátka jiná než muž pocházející z Marsu. Pojímat identitu stejným způsobem, tak jako to dělají muži, je pro ženu zcela nepředstavitelné a nadmíru individualistické. Egocentrický způsob obhajoby, který zastávají muži, byl a je tudíž u feministek nahrazen způsobem hodnostářským. Společenská solidarita, komunalismus a rodinné hodnoty již zbavené patriarchálních privilegií, pomáhaly vyjádřit třídní útlak, ač často byl tento provázen represemi či představami o své vlastní neschopnosti.

Silvianne Blosserová, která se ve svém díle Poetika na hraně zabývá poezií a prózou Silvie Plathové, konstatuje, že kritikové všeobecně zanedbávali satirickou a hravou kvalitu obrazů. Místo toho raději sledovali korelace mezi průběhem určitých forem imaginace a kritickou dezintegraci identity básnířky, která v roce 1963 spáchala sebevraždu.

Pokud se místo toho zaměříme na možnost, že nám dílo Plathové ukazuje práci negativní imaginace, která odolává přiměřeným, unifikujícím metaforám vlastního já, existuje naděje, že nám toto umožní pochopit, jak tyto literární obrazy jsou přímo redukovatelné na psychologické interpretaci takzvaného skutečného života. Tyto obrazy nabízejí podmanivou vizi genderové identity, která měla hluboký vliv na současnou kulturu, což dosvědčuje stále vzrůstající zájem o dílo Plathové.

Výmluvným populárním kulturním příkladem byla pozornost médií věnovaná nedávnému filmu Sylvia z roku 2003, který vycházel ze života básnířky, a také četná přehodnocení a zprávy o životě básnířky šířící se v té době v běžném tisku, jak bylo zdokumentováno v amerických a britských médiích. Básnířka, zdrcená událostmi svého života, a to především chováním svého otce Otto Platha a později manžela Teda Hughese, tehdy populárního anglického básníka, který ji opustil bez finančního zabezpečení s dvěma malými dětmi v době ukrutných zimních mrazů roku 1962-1963 v Anglii, vyjadřuje s pomocí své obrazotvornosti nenávist k mužskému pohlaví. Zde lze jen dodat, že muž, kvůli kterému i jeho druhá žena spáchala sebevraždu, si tuto obrazotvornost nejspíše zaslouží. Jen málokdo by snad uvěřil tomu, že obě dvě ženy byly psychicky labilní, toto onemocnění nebylo léčitelné a končilo smrtí.

Poezie Plathové nemůže samozřejmě být vnímána jako poezie, která zabydluje království nezávislé argumentace, argumentace, jež by měla být odříznuta od biografického kontextu. Naopak se zde jedná o rozsáhlou řadu asociací a prožitků básnířky, které zejména poukazují na manželské doby - doby utrpení, žalu a stesku.

Básnířka osvětluje ve svém díle nespokojenost s dominujícími konstrukcemi genderových rolí. Její často satirický pohled na tuto skutečnost je prezentován pomocí černého humoru, genderu samotného, at už se jedná o upíra, nacistu, velikána nebo čerta s kopytem - metafory, které básnířka používá k vyjádření mužské identity. Plathová, která byla nepochopitelně sužována intenzivním emocionálním traumatem, přesto dovedla vyjádřit ve svém díle propracovaný obraz mužského já s ironickým a intelektuálním přístupem. V jejích básních lze odhalit intelektuální zájem o psaní, jak se často projevuje v jejích ironizujících komentářích, její neutuchající mentální energie a zvědavost, což je velmi důležité, v jejím suchém smyslu pro humor. Literární prvky, které popisují temperament Plathové byly posbírány z biografických informací, historek atd. Ty se zaměřují na pojem gnostické identity, který vytvořila Saldivarová, nebo přesněji na formu představivosti, která konsistentně odmítá dané obrazy jako neodpovídající. Misto toho ale neustále generuje a transformuje nové obrazy vlastního „já“.

Dramatizace neustálých modifikací a vytváření svých vlastních obrazů - pokryteckého, zlého a egocentrického muže - vyvolává v řadě případů často nepřijatelné odezvy, které vedou k násilnostem a hrubým pomluvám basnířky samé. Dílo Plathové klade zvláštní důraz na rozuzlení komplexních tonálních modulací a na vyjádření nespokojenosti s tradičními obrazy ženství. Trajektorie, která nakonec vede k virtuálnímu odmítnutí jakéhokoliv koherentního nebo sjednoceného obrazu „já“, je posledním stádiem v negativní obraznosti básnířky, která svůj život ukončuje sebevraždou plynem.