Události ve Šluknovském výběžku svou povahou viditelně přesahují vše, co jsme zatím ve vztahu romské minority a neromské majority zažili. Vyznačují se totiž aktivním a zatím vytrvalým protestem ne-li většiny, tedy jistě velké části starousedlého obyvatelstva. Přitom nelze přehlédnout, že pohnutky toho protestu jsou velmi důvodné.

Význam těch událostí lze relativizovat. Třeba takto: nejde o vztah Neromů a Romů, ale o důsledek neodpovědné praxe realitních kanceláří, které vysidlují Romy z různých míst do ghett v pohraničních oblastech. Ale sama tato praxe vychází z reálných vztahů mezi oběma etniky i tam, odkud jsou Romové vysidlováni. Vzájemnému soužití se zkrátka nedaří. Že se na tom přiživují extremistické síly je pravda. Důležité je, že se mají na čem přiživit. Máme prostě svůj romský problém.

Jeho podstatu naše liberální (nebo spíš rádobyliberální) média zastírala. Jejich přístup nebyl analytický, ale moralistický. Za romskou mizérii prý může "bílá" většina, její intolerance, její rasismus. V jednotlivých případech je to pravda. Takových jsou desítky, možná stovky. Ale i ony vyvěrají z hlubšího podloží, jehož důsledkem je rostoucí neschopnost i nemožnost vzájemně snesitelného soužití obou stran. Divím se, že média nedala vedle moralistů prostor i sociologům a sociálním psychologům, kteří by do toho vnesli větší jasno (pokud takoví existují). Na konto "bílé" většiny nutno ovšem připsat její naprostý nezájem o romský osud. Osud podle mého názoru tragický. Podezírám tu většinu, že si ze všeho nejvíc přeje, aby Romové zmizeli. Jenže oni zůstanou a budou i nadále spoluvytvářet její osudy.

Buď jak buď, události Šluknovského výběžku přiměly vládu, aby se k problému konečně vyslovila. A zde jsou – stručně – její slova. Rom, který se nebude podílet na veřejných pracích, nedostane dávky. Nebude-li posílat děti do školy, nedostane je taky. O likvidaci zlopověstných romských ghett ani slovo.

Vládní nápad možná na čas uklidní starousedlé obyvatele "výběžku". Ale co když dnešní Romové, kteří se pracovat nenaučili, budou vykonávat veřejné práce způsobem, který vyvolá další nevraživost? Co když veřejně pracovat nebudou? Co když účast jejich dětí na školní výuce pouze zvýší frustraci učitelů a rodičů ostatních dětí a jinak zůstane bez efektu? Co když si většina romských dětí zvolí záškoláctví a nikdo s nimi nehne? – Nechci vládní návrhy zcela znevážit. Nevím ostatně, čeho jejich realizace dosáhne. Ale řešení našeho romského problému to není.

Dnešní romská komunita v Česku je (samozřejmě až na výjimky) společenstvím skrznaskrz patologickým a demoralizovaným. Vnější tlaky rozbily v průběhu dvou, tří generací její tradiční nomádskou kulturu včetně její patriarchální morálky. Multikulturní přístup je tu k ničemu, protože Romové už žádnou kulturu nemají. Bez kultury a sdílené morálky však člověk nemůže dozrát. Mají-li Romové vybřednout ze svého sociálního parazitismu, musí si vytvořit svou kulturu. I morálku. Mají-li jim Češi pomoci, pak právě v tomto.

Jaká by měla být ta jejich nová kultura a morálka coby její součást, to netuším. Návrat k někdejšímu kočování a k autoritě tzv. vajdů asi není možný. Oni to už (na rozdíl např. od Romů francouzských) neumějí. Bylo by to něco nového a museli by si to vytvořit sami. Jistě, s naší pomocí. Ta by musela být vydatná, ale nepřímá a nenápadná. Cosi na způsob americké afirmativní akce. Vytipovat ty z nich, kteří na něco takového mají, a poskytnout jim všestrannou a trpělivou podporu. A nechat toto semínko klíčit po svém. A podle zdaru toho počínání likvidovat jedno ghetto za druhým, tj. přijmout je mezi sebe. Je to nadlouho. Jak dlouho? Nevím, ten dlouhý čas neměřme roky, ale generacemi.

Co když se to nezdaří? Následky nechci domýšlet.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6