Dnes v noci jsem měl rande. Poněkud zvláštní. S fenoménem tuzemského mediálního světa jménem Barbora Tachecí. Já se dostavil „live“, ona prostřednictvím stránek v Magazínu DNES (č. 25/2008), kde s ní byl otištěn nečekaně otevřený rozhovor.

Měl-li jsem až dosud dojem, že téma Tachecí a Bohnice je tabu kalibru provazu v domě oběšencově, musel jsem po otevření časopisu konstatovat, že to byl dojem veskrze mylný. Paní Barbora svoji třináctou komnatu beze všeho odtajnila. A dobře udělala: tabu úlevně zmizelo. Ku prospěchu jí samotné i nás ostatních, kdo si této pozoruhodné ženy, navzdory všemu, stále vážíme.

Její vzestup a pád v Radiožurnálu je příběhem pouhých devadesáti šesti dnů. Oč kratší dobu zahrnuje, o to významnější poučení z něj plyne.

Barboře Tachecí bylo možné v dynamickém úseku profesního života, kdy vedla ČRo 1, vyčítat ledacos, nikoli ovšem neloajalitu k firmě. Jistě, velkou roli v tom hrál přemrštěný pocit vlastní nepostradatelnosti. Nicméně kdo chodí kvůli svěřenému úkolu spát ve dvě v noci a vstává v půl čtvrté ráno, dává firmě víc, než je povinen.

Loajalita k podniku je tím, co zaměstnavatelé a nadřízení vyžadují. Nejednou k tomu přímo zavazuje kodex firmy. Kde to napsané černé na bílém nemají, přinejmenším předpokládají, že se tak lidé budou chovat. Občas slýcháme, že bychom měli dát firmě něco nad rámec obvyklých povinností. Barbora Tachecí se tomu podřídila. Dnes přiznává, že svoji hyperaktivitu dovedla do absurdna. Na pozadí její extrémní zkušenosti se můžeme ptát: kde má loajalita k podniku, firmě, instituci, v níž pracujeme na základě dvoustranné smlouvy, svoje hranice? A funguje to také obráceně? Když budou lidé nadstandardně loajální k firmě, dokonce natolik, že dají v sázku své zdraví, dočkají se odpovídající odezvy? Anebo skončí jako citron: když už z něj není co vymáčknout, míří nekompromisně do odpadu.

Mor doby: stres

Pozoruhodné je, že v celém rozhovoru v Magazínu DNES nenajdeme ani jednou slovo stres. Přesto hrál v kauze Tachecí klíčovou roli. Jeden můj kamarád říká: dlouhodobý stres rovná se vážná nemoc. Paní Barbora dala své práci maximum. Stres v jejím životě zakotvil jako parazit. Sama přiznává: Nezhroutila jsem se ani nezbláznila kvůli tomu, že jsem byla odvolaná. Nejdřív jsem onemocněla.

To bychom měli respektovat.

Nicméně jako nemocná dál šéfovala. Rozdávala úkoly, tlačila lidi do maximálních výkonů, někdy až nemožných (její slova), kritizovala, možná i trestala. Byla víc a víc nesnesitelná, k nevydržení. Arogantní nejen uvnitř rádia, ale i mimo ně. Její příkazy samozřejmě platily, přestože je nařizoval člověk stižený chorobou. Psychickou chorobou. Neudržitelná situace, ona sama skončila v péči lékařů.

Dnes je, a přejme jí to, zdravotně v pořádku. Vrátila se tam, kam patří, k moderátorskému mikrofonu. Vlastně dopadla dobře. Přesto se nevyhneme zásadní otázce. Jak se vypořádat s obdobím, kdy na rozhodovací pozici působí duševně nemocný člověk? Leckterý podřízený se s takovým šéfem snadno dostane do konfliktu, může být postižen, třeba i vyhozen – a když se pak zjistí, že bylo ledacos jinak, dostane se mu nějaké satisfakce? Bude oprávněnost trestu či výpovědi firmou znovu přezkoumána?

Ptám se v souvislosti s případem policisty, u něhož se před pár dny zjistilo, že rozdával řidičům pokuty, ač postrádal oprávnění – neměl zkoušky. Peníze se proto budou lidem vracet, body umazávat. Málokdo je přesvědčen o tom, že by tomu mělo být jinak, třebaže spíše než o faktické jde o formální policistovo provinění.

Zabývalo se vedení Českého rozhlasu touto stránkou kauzy Barbory Tachecí? Zda a do jaké míry její kroky v době, kdy už trpěla duševní poruchou, byly oprávněné či dokonce právoplatné. Kolik jejích rozhodnutí z tohoto období muselo být revidováno, kolika lidem náleží omluva, kolik si zaslouží návrat na ztracenou pozici? Možná jsou to zbytečné otázky, ale jak mě kdysi poučil jeden velký český spisovatel, může-li si co člověk myslet, může to i napsat. Proto se takto ptám.

Závěrem: Kolik obdobně postižených šéfů generuje stres a dělá svým spolupracovníkům a podřízeným ze života peklo, přičemž jenom shodou okolností neskončí tam, kde Barbora Tachecí, na oddělení „doktora Chocholouška“?

Z vlastní zkušenosti vím, že donucen extrémním tlakem a dohnán jako krysa do kouta, z něhož není úniku, může se člověk krátkodobě chovat tak, že druhým připadá jako blázen. Je ale i jiná skupina lidí, o nichž druzí dlouhodobě soudí, že jsou maniaci. A kolik z nich maniodepresivní psychózou skutečně trpí?! Přesto je jejich podřízení musejí poslouchat, snášet, respektovat a být k nim loajální. A když pravda vyplave na hladinu, bývá většinou zlověstné ticho po pěšině.

Buďte pak přehnaně loajální …

Stejskal.estranky.cz