aneb Další krok k diktatuře tolerance

Istanbulská úmluva. Tato dvě slova budeme slýchávat v nejbližších týdnech a měsících poměrně často. Cílem je (nebo bych měl spíše trefněji napsat, že původně bylo) chránit ženy před násilím. Istanbulská úmluva je mezinárodní smlouva iniciovaná Radou Evropy, která zavazuje podepsané státy k postupu vůči násilí na ženách pomocí prevence, ochrany, stíhání zločinů a monitorování této kriminality.

Úmluva vyžaduje, aby byl zaveden trestní či jiný postih těchto činů: fyzické týrání, psychické týrání, nebezpečné pronásledování (stalking), sexuální násilí a znásilnění, sexuální obtěžování, vynucený sňatek, mrzačení ženského genitálu (ženská obřízka), vynucený potrat a vynucená sterilizace.

Na všech konferencích, které se dosud pořádaly k tomuto tématu, a že jich bylo, jsem měl mimo jiné jeden jasný, zcela stěžejní dotaz – jakou přidanou hodnotu bude mít Istanbulská úmluva ve vztahu k naší legislativě. Jinými slovy, co přináší nového, co v našich zákonech či podzákonných normách ve vztahu k domácímu/sexuálnímu a jakémukoliv násilí nejen na ženách chybí?

Neb jsem nikdy nedostal konkrétní odpověď, rozšířil jsem tento dotaz i na přidanou hodnotu, která se nemusí nutně týkat pouze paragrafů. Narážel jsem třeba na osvětu, programy prevence, postupy orgánů činných v trestním řízení v citlivých případech domácího násilí či znásilnění, vzdělávání a podobně. Ovšem ani poté jsem se kromě obecných proklamací a nic neříkajících vzletných floskulí nedozvěděl nic konkrétního. Ale i kdybych se něco dozvěděl, pokud by taková potřeba byla identifikována, nemusíme přece čekat na podněty zvenčí. Zákony, předpisy, postupy si snad můžeme změnit my sami.

Jakkoliv nejsem příznivcem konspiračních teorií, z logiky věci se v tomto případě, a to na základě získaných informací, nemohu zbavit dojmu, že pod slupkou pozitivních motivů, ochrany slabších, boje proti násilí a nánosu obecných, dobře znějících frází se skrývá něco jiného, poněkud záludnějšího – indoktrinace nové politické ideologie relativizující nejen pohlaví.

Ženy nebudou ženami, muži muži a já jsem se už přichytil při tom, že jsem spontánně znejistěl a zapochyboval, když jsem se své dcery, která je aktuálně v první třídě, zeptal, jestli se jí ve třídě líbí nějaký kluk. Přirozená otázka, řekli byste. No jo, ale v rámci politické hyperkorektnosti a nové genderové politiky jsem se jí měl zřejmě zeptat, jestli se jí ve třídě líbí kluk nebo holka, případně neutrálně, jestli se jí líbí někdo či nějaká osoba. Protože jinak se asi dopouštím nepřípustného ovlivňování vývoje svojí dcery, otázkou předjímající, že bude heterosexuálně orientována. Chápete to?

Třeba přeháním, je to možné, třeba jsem tou společenskou atmosférou příliš ovlivněn. Koneckonců o politické korektnosti jsem napsal knihu a nyní k tomuto fenoménu doby vydávám časopis. Ale když se podívám na Istanbulskou úmluvu, která v zásadě dává zelenou výchově mladého člověka, který má odmítat pohlaví, tradice a zvyky jakožto základ vnímání genderových stereotypů, začínám mít reálné obavy, že můj dotaz mohl být v tomto kontextu nepatřičný. Už jenom fakt, že mě to zarazilo, že mě to vůbec napadlo, mě děsí.

Pojďme se podívat na některé části Istanbulské úmluvy. Ta například v článku 12 říká: „Strany podniknou nezbytná opatření pro podporu sociálních a kulturních vzorců chování žen a mužů s cílem vymýtit předsudky, zvyky, tradice a další praktiky, jež jsou založeny na předpokladu podřízenosti ženy anebo na stereotypním pojímání rolí žen a mužů.“

Istanbulská úmluva dále mimo jiné vyžaduje: „Změnu postojů, tradičních rolí pohlaví a stereotypů, díky nimž je násilí vůči ženám akceptovatelné“. Jak si to ale přeložit? Určitou představu o mýcení stereotypů jsme si mohli udělat i bez Istanbulské úmluvy při debatě o básničce Jiřího Žáčka Maminka.

K čemu jsou holky na světě?
Aby z nich byly maminky,
aby se pěkně usmály
na toho, kdo je malinký.
Aby nás měl kdo pohladit
a povědět nám pohádku.
Proto jsou tady maminky,
aby náš svět byl v pořádku.

Holky jako budoucí maminky jsou prý stereotypizující záležitost, protože se jimi mohou stát, ale také nemusí. Nevšiml jsem si ale, že by je někdo nutil. Podobně bude za chvíli odvaha říkat nahlas, že existují dvě pohlaví. Budou rodiče v budoucnu popotahováni za výchovu v „přežitém a zastaralém“ vzoru muže a ženy, který je zřejmě plný stereotypů? A co argument o diskriminaci na základě volby (určení) pohlaví dítěte?

A jsem zpět u své nevinné otázky, jestli se dceři líbí nějaký spolužák. A jak se dívají genderoví pokrokoví aktivisté na to, když rodiče kupují dcerám panenky a synům autíčka? Koneckonců v některých švédských školkách už nenajdeme typické holčičí a klučičí barvy ani hračky a i pohádky jsou genderově vyváženější, neb v nich nevystupují křehké princezny, které zachraňuje chrabrý princ. A genderově neutrální výchova se stává fenoménem, kterým se chlubí hvězdy šoubyznysu, jako zpěvačka Pink nebo herečka Zoe Saldana z poslední doby.

Jak je vidět, už dnes je v této oblasti svoboda bez hranic a limitů. Ratifikace Istanbulské úmluvy může, podle mého názoru, v této atmosféře přispět k tomu, že se z toho stane oficiální politická doktrína. Správný boj proti násilí (nejen) na ženách se pak posune někam na druhou kolej. O to tu jde.

Novinky.cz