21.6.2021 | Svátek má Alois


SPOLEČNOST: Internetová generace

18.5.2020

Dnes celkem nikdo nepochybuje, že internet a sociální sítě hluboce ovlivnily společnost. Různí badatelé zkoumají, v čem se mozky dětí přisátých k obrazovkám počítačů či k displejům mobilních telefonů vyvíjejí odlišně než mozky dřívějších generací. Toto je jedno z témat, jemuž se věnuje kniha Grega Lukianoffa a Jonathana Haidta The Coddling of the American Mind (Romazlování americké mysli).

Nejprve terminologické upozornění: O generaci lidí narozených zhruba mezi lety 1982 až 1998 se mluví jako o „mileniálech“, pro generaci následující se používá termín „iGen“, tedy „internetová generace“. Jiní používají termín „generace Z“. Jedná se o lidi narozené po roce 1995.

V roce 2007 se objevil iPhone a rozšířil se velmi rychle. V roce 2011 už mohli lidé, kteří nastupovali do „college“ (americký systém školství je poněkud odlišný: high school je tak trochu druhý stupeň, tak trochu střední škola, college je tak trochu střední škola, tak trochu vysoká – u nás odpovídá asi bakalářskému stupni), kontrolovat e-maily či statusy každých několik minut. První „várka“ příslušníků iGen začala studovat na „college“ (a tedy většinou odcházela mimo domov) kolem roku 2013.

Jean Twenge, profesorka psychologie ze San Diego State University, snesla data dokazující, že generace iGen trpí mnohem častěji úzkostmi a depresemi a má rovněž podstatně vyšší sebevražednost než generace předchozí. Twenge to přičítá skutečnosti, že tato generace prožívala dětství hodně odlišně od generací předchozích. Autoři Lukianoff a Haidt tvrdí, že rodiče a učitelé těchto dětí věnovali mnohem více času a úsilí, aby děti vyrůstaly v bezpečí a aby je nic neohrožovalo. To mělo za následek, že děti nebyly prakticky nikdy ponechány bez dozoru. V této generaci v podstatě neexistovalo, že by si děti šly samy hrát „ven“. Děti vyrůstaly za neustálé přítomnosti dospělých, kteří zasáhli, jakmile se někde objevil nějaký, byť malý, konflikt. Děti tedy neměly příležitost naučit se řešit problémy samy. Dětská hřiště jsou konstruována tak, aby se opravdu, ale opravdu nemohl nikdo zranit. Pokud šlo dítě samo navštívit kamaráda bydlícího o čtyři ulice dál, mohli být rodiče udáni, že nedbají na své děti, a přišla na ně sociálka. A to přesto, že únosy dětí výrazně poklesly proti šedesátým až osmdesátým letům minulého století. Autoři knihy razí termín „safetyism“, něco jako „posedlost bezpečím“.

Vyrostly tak děti, které jsou rovněž „posedlé bezpečím“, a přitom – a to je novinka – za bezpečí považují i „emocionální bezpečí“, které znamená nejen to, že vás nepotká dopravní nehoda nebo sexuální napadení, ale že se nesetkáte ani s lidmi, kteří nesouhlasí s vašimi názory. A právě když tato generace dorazila na „college“, začala se vytvářet „místa bezpečí“, po vyučujících se vyžadovalo, aby praktikovali „trigger warning“, tj. aby studenty upozornili, že budou přednášet o něčem, co se jim nemusí líbit, např. že budou mluvit o násilnických scénách v dílech literárních klasiků včetně Danteho či Shakespeara. Profesoři, aby měli pokoj, o takových věcech přestávají mluvit, což ovšem podtrženo a sečteno znamená, že se studenti nemusí vyrovnávat s odlišnými názory. Až tato generace ztratila smysl pro svobodu slova a snaží se dosáhnout toho, aby na vysokou školu nebyli zváni „problematičtí“ řečníci.

Jistě není správné vystavovat děti zbytečnému riziku nebo stavět dětská hřiště s prolézačkami, kde by se děti mohly zranit. Nicméně je-li dítě pod neustálým dohledem, nemá-li pro množství kroužků žádný čas samo na sebe, nemůže-li samo navazovat přátelství a řešit konflikty, pak mu, ač to všechno myslíme dobře, velmi ubližujeme. Vlastně je připravíme o dětství, které jsme my sami ještě mohli prožít „normálně“. Pokud dítě přijde na vysokou školu, mělo by se ocitnout na místě, kde se s „nepříjemnými“ názory vyrovnává diskusí a argumentací, nikoli únikem do „míst bezpečí“. Protože jestli se člověk nenaučí vyrovnávat se s nepříjemnými situacemi a lidmi ani v dětství, ani během dospívání, ocitne se po absolvování vysoké školy v situaci, na kterou nebude v nejmenším připraven.

Jak to souvisí s počítači a sociálními sítěmi? Kromě toho, že dřívější generace trávily dětství výrazně odlišně, měly mnohem více kontaktu s ostatními lidmi. Když člověk dospíval, považovaly se za známky dospělosti takové věci jako právo na řidičák, právo pít alkohol, právo chodit na rande, případně právo mít sex. Tyto aktivity většinou vyžadovaly interakci alespoň s jedním dalším člověkem (ano, vím, člověk se může opít i sám). Dnes jsou dospívající mnohem více sami, přisátí k obrazovce nebo displeji. (Křesťané by se mohli radovat, že se mladí lidé věnují předmanželskému sexu mnohem méně než dříve, nicméně důvody tohoto vývoje nijak potěšující nejsou. Mnozí se nebudou ani v dospělosti věnovat sexu vůbec – vyjma náhražkového sexu přes internet.) Potvrzení své osobnosti získávají nikoli v interakci s kamarády, ale prostřednictvím lajků pod selfíčky na FB. Což je důvod, proč deprese stoupla výrazněji u dívek (z 13 na 19 % v letech 2004-2016) než u chlapců (z 5 na 7 % v tomtéž období). Křivky pro obě pohlaví začaly růst v kritickém roce 2011, tedy v roce, kdy dospívající začali ve velkém užívat iPhone a kdy Facebook přestal vyžadovat potvrzení, že uživatel nastoupil na college.

Kniha, o níž referuji, obsahuje mnoho zajímavých pozorování, a autoři nabízejí nejen diagnózu, ale i určitá řešení. Snad se k tomu dostanu v některém z dalších článků.



SOUTĚŽ: Vyhrajte půlroční balení trošku jiných Rybiček s omega-3 pro děti
SOUTĚŽ: Vyhrajte půlroční balení trošku jiných Rybiček s omega-3 pro děti

Zdravé tuky nebo-li omega-3 jsou klíčové pro správný vývoj a funkci nervové soustavy. Většina lidí jich ale ve svém jídelníčku nepřijímá dostatek....






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.