Povolební události téměř překryly nedávný (a zcela jistě předvolební) manévr některých našich vysokoškolských učitelů: šedesát šest profesorů a dalších akademických pracovníků slavnostně sepsalo a do všech domácích médií poslalo své zásadní prohlášení. Píší v něm, že „vyjadřují svůj nesouhlas s názory a postoji prezidenta republiky k dalšímu směřování Evropské unie“. Což o to, na svobodném vyjádření odlišných názorů je demokracie založena. Jenže naši honorabilis, když už tedy takové prohlášení sepisují, by si měli nejprve dobře přečíst text, který tento jejich počin inspiroval, a na který se také v úvodu svého dílka odvolávají.

Je jím přednáška prezidenta republiky Václava Klause na valném shromáždění Učené společnosti v pražském Karolinu ze dne 15. května 2006. (Její úplný text je od toho dne na www.klaus.cz) Její název zní Evropa: od integrace k unifikaci. Lze v ní najít: „Proto bylo jen logické, že po velké depresi třicátých let a po extrémní uzavřenosti jednotlivých zemí v průběhu obou světových válek (…) v Evropě nazrála chvíle pro institucionalizované či organizované odstraňování bariér vytvořených na hranicích států pro pohyb zboží a služeb, lidí i kapitálu, myšlenek i kulturních behaviorálních vzorců. To pak vyústilo v Římské dohody a v založení EHS v roce 1957. Nepochybuji o tom, že tento liberalizační, otevírací se, bariéry odstraňující pohyb měl významné pozitivní efekty (toho typu, jaké má dnes celosvětová globalizace), ale zdůrazňuji, že měl „jen“ pozitivní net effects, tedy převahu výnosů nad náklady, s významným dodatkem, že existují a vždy existovaly i nenulové náklady těchto procesů.“ Závěrem přednášky bylo řečeno: „(…) I proto mluvím o přechodu z fáze liberalizační do fáze homogenizační, i proto odlišuji integraci a unifikaci. První vítám, druhé nikoli.“

Explicitněji a jednoznačněji to už předloženo být nemohlo.

V prohlášení 66 akademických pracovníků však čteme: „Nesdílíme prezidentův kritický pohled na proces evropské integrace... (…) Nesouhlasíme s návrhy pana prezidenta vrátit současnou EU o 20 let zpět do podoby pouhé celní unie.“

Jestliže prezident přímo říká, že integraci vítá (a unifikaci nikoliv), a nakolik integrační proces institucionálně založený Římskými dohodami v roce 1957 považuje za odstraňování bariér pro lidi i kapitál, myšlenky i kulturní behaviorální vzorce, nelze toto jeho vnímání evropské integrace označit za „pouhou celí unii“.

Jestliže už tedy titulované hlavy sepisují prohlášení a rozesílají jej na všechna možná média, něco takového se jim stát prostě nesmí. Integraci a unifikaci prezident odlišuje. Integraci vítá, unifikaci nikoliv, na ni má kritický pohled, a přesně o tomto rozdílu přednáška také byla. Bylo to patrné už z jejího názvu („Evropa: od integrace k unifikaci“) a bylo to vysvětleno velmi jednoznačně. Stejně tak integrační koncept prezident ani zdaleka nevnímá jako „pouhou celní unii.“

Jaké štěstí, že naši honorabilis v tomto prohlášení „vyjadřovali pouze svůj osobní názor, a to bez jakékoliv souvislosti s institucemi, na kterých působí“. Pokud by se totiž takto základní terminologické chyby dopustili u jen trochu náročné zkoušky, pak by u ní nemohli být ohodnoceni jinak, než klasifikačním stupněm „nevyhověl.“