Ve Francii na západním pobřeží poblíž známé, televizí zprofanované pevnosti Boyard je malá obec, klasický venkov, kde starousedlice má pár slepic a kohouta jménem Maurice. Obec, jak už to bohatí lidé z velkých měst dělají, jimi byla objevena, pojata a osídlena jako místo letních a víkendových pobytů, aby si odpočali od hovadského života ve velkých městech. Takový je trend tu i tam. Člověk městský je takový zvláštní druh. Bohatší, mnohem bohatší než starousedlíci, kteří mají příjmy mnohem menší a vydělávané v potu tváře, je sebevědomý, asertivní a mnohdy prostě jen nafoukaný. Měšťáci si způsob života přenášejí na vesnici a část z nich se nechce integrovat do místních poměrů (koho nám to jen připomíná?).
Kohout Maurice však je tvor přírodní, řídí se pravěkými instinkty a k neuvěřitelnému překvapení měšťáků kokrhá. Pravidelně ráno, tak jak mu velí příroda vítá den a budí své hejno slípek. Také tím prokazuje mužnost, a to silou kokrhání. Jenže městští nejsou jen tak nějaká ořezávátka a pustili se do majitelky, důchodkyně s malým dvorkem a zahrádkou, aby kohouta buď odnaučila kokrhat, anebo se ho zbavila. Chtějí klid a kokrhání je nervuje, velmi nervuje. Paní není žádný potížista, kurník zvukově odhlučnila, jak to jen šlo, a vypouštěla Maurice až v 7.30, což je i na drsného kohouta hodně dlouho. Nic nepomohlo, ten holomek kokrhal v 7.30, anžto to jinak nedovede.
A teď nastalo nečekané - měšťáci si najali advokáta a podali na majitelku negatorní žalobu. Žádné kokrhání více. Nastala mela, venkované spontánně podporovali Maurice a jeho majitelku a dali najevo, že se nenechají zbavit venkovského způsobu života za žádnou cenu. Advokát žalobců zdůvodnil žalobu tak, že žalobci nemají nic proti přírodě ani zvířatům, ale chtějí mít svůj klid. Soud se zachoval dle zdravého rozumu a moudře. Žalobu zprudka zamítl a zavázal žalobce zaplatit žalované stanovenou částku eur. Odvolání žalobců se předpokládá. Toto rozhodnutí ale, pokud to ustojí, bude jistě precedentní.
Opusťme teď kauzu Maurice a zastavme se u podstaty. Lidé z měst osídlují venkov a, čest a sláva, opravují staré chátrající domy a část jejich bohatství se kupní cenou a zaměstnáváním místních řemeslníků přenáší do chudšího venkova. Jenže část z nich se nehodlá nijak vázat místními zvyklostmi a integrovat se. Ale to je nutné. Venkov jsou jiné hluky, jiné imise, jiné pachy a jiný rytmus života. Traktory začínají hučet už ráno kolem 5.00 hod., protože na pole je třeba vyjet včas, jsou cítit krávy, močůvka, koně, je cítit kozina, kdákají slípky, kokrhají kohouti ze všech stran a kejhají husy. Z polí se práší při jarních pracích, o sklizni ani nemluvit. Při hnojení to vane o sto šest. To je venkov se vším všudy a každý, kdo se tam usídlí buď natrvalo, anebo jen tu a tam, s obvyklými projevy venkova musí počítat. A není to jen venkov. Jsou to i menší města a městyse, v jejichž v okrajových částech je život blízký životu venkova. K němu neodmyslitelně patří i kohoutí zpěv.
Kdo to nechce akceptovat, nemá tam co pohledávat a nemůže se tam roztahovat a vnášet tam své inovativní cizorodé zvyklosti. Je to jako s každou jinou integrací.