Poslanecká sněmovna koncem minulého roku a 26. ledna 2006 i Senát schválily návrh zákona o registrovaném partnerství. Návrh přiznává právní status velmi blízký manželství svazkům osob stejného pohlaví. Nejjednodušší bude asi říct, že rozdílů mezi tím, co obvykle chápeme pod pojmem „manželství“, a tím, co zavádí tento institut registrovaného partnerství, není příliš mnoho. Na rozdíl od manželů registrovaní partneři nemají podle tohoto zákona (zatím) nárok na adopci dětí, stejná práva k bytu a společné vlastnictví. I takové požadavky ale původně vznášeli ti, kteří tento návrh zákona prosazovali.

Výsledný produkt, tedy návrh zákona o registrovaném partnerství (sněmovní tisk č. 969, k nalezení na webových stránkách Poslanecké sněmovny www.psp.cz), který ještě musí posoudit Senát, je navíc považován skupinami, které jej systematicky prosazují, za jakými meziprodukt, mezivýsledek, za první krok k „úplné rovnoprávnosti“ svazků dvojic stejného a opačného pohlaví.

Tou má být postavení svazku osob stejného pohlaví co do práv a povinností partnerů na roveň manželství, a to včetně práva na adopci dětí, obdobně jako je tomu u dnešních manželských párů.

V dnešní vřavě argumentů a pseudoargumentů by nám tedy nemělo uniknout to podstatné. Toto není zákon (a debata) o sexuální orientaci. Toto není zákona (a debata) o naší toleranci, xenofobii, konkrétně homofobii, a už vůbec ne debata o diskriminaci na základě sexuální orientace. Manželství rovněž není institutem, který by jakkoliv legalizoval, kodifikoval, zoficiálňoval, normalizoval sexuální orientaci heterosexuální, či upravoval různé typy jejích projevů. Mimochodem: i tyto věci jsou státem upraveny, například v občanském nebo v trestním zákoníku, ale u manželství jako odvěkého institutu rodiny jde přece o něco jiného.

Manželé obvykle mívají (vlastní) děti, čímž vzniká rodina, což je také obvykle cílem těch, kdo do manželství vstupují. A tento jedinečný a křehký institut manželství a rodiny je zcela jistě hoden speciální zákonné ochrany garantované státem. Na tomto místě řekněme i to, že česká společnost zde nemusí být nijak převychovávána, posílána do korekce, učena toleranci či snášenlivosti, a podobně. Česká společnost je k lidem s homosexuální orientací vcelku tolerantní a bez předsudků, a dnes by pro toto tvrzení bylo možno najít velmi výrazné a mediálně spektakulární důkazy.

Samozřejmě, že existují i oblasti, ve kterých by se stát měl stáhnout ze zasahování do partnerských vztahů, kdy by projevy lidské sexuality neměl restriktivně omezovat, nálepkovat či trestat. Toto je velké téma potenciální liberalizace v zemích, ve kterých ještě neproběhla a ve kterých je taková liberalizace konformní s širšími společenskými, kulturními a politickými hodnotami. Jde o vyřazení homosexuality jako oficiální lékařské diagnózy a zrušení trestnosti pohlavního styku osob stejného pohlaví. Tyto dva kroky náš stát provedl v šedesátých letech minulého století. Bezprostředně po listopadu 1989 byl také proveden krok poslední, který by bylo možno označit jako „liberalizační“, kdy byla zavedena stejná věková hranice pro zákonnost pohlavního styku heterosexuálního a homosexuálního.

Dnešní diskuse o zákonu o registrovaném partnerství však není o odbourávání státních zásahů, restrikcí, penalizací a skutečné diskriminace v této oblasti. Dnes jde bohužel o rozmazávání hranic mezi tím, co je skutečně možno označit jako „odvěký lidský institut manželství“ a běžnými, neinstitucionalizovanými partnerskými svazky. Je to projev zpupnosti, nepokory, pýchy rozumu a vítězství sociálního inženýrství nad respektem k tomu, co je možno považovat za odnepaměti osvědčené uspořádání lidstva, ve kterém požívá jedinečné a speciální ochrany manželství a rodina. Institut manželství přece nikde nevznikl až teprve zákonem postupně protlačovaným zájmovými skupinami a odhlasováváním jednotlivých návrhů v nějakých parlamentech!

Jakékoliv státem přiznané statusy a výhody či privilegia by tedy měly náležet jen manželům a rodině v původním, tradičním vnímání. Všechno ostatní, jakási polo-manželství jsou jen rozmělňováním jedinečnosti této odvěké lidské instituce.

Kritika zákona o registrovaném partnerství musí být ovšem vedena tak, aby nebyla způsobilá dotknout se cti či lidské důstojnosti žádného člověka. Přešlapů je bohužel v této diskusi více, a samozřejmě i u těch, kteří jsou kritičtí k pokusům státu registrovat partnerství a zejména k vymáhání (po státu) privilegií z tohoto statutu vyplývajících. Nedávno jsem četl, že někdo v rámci diskuse o institutu registrovaného partnerství klasifikoval obecně partnerství (pozor, nikoliv to registrované, ale to faktické, věcné, neregistrované partnerství) osob stejného pohlaví jako „nic jiného, než výkon spočívající v prostém podlehnutí vlastním sklonům“. Podobné formulace a pokusy hierarchizovat kvalitu (těch neregistrovaných!) lidských vztahů dnes totiž v české společnosti mohou vést k tomu, že takovéto úvahy, nálepky a „argumenty“ odpůrců zákona o registrovaném partnerství jsou přebíjeny etatistickým a pro-levicovým přístupem opačným. To je ale úplně zbytečná újma pro všechny, kteří ambice státu registrovat partnerství osob stejného pohlaví a přidělovat mu výhody obvyklé jen v manželství kritizují.

Ani na tato úskalí tedy nesmíme zapomínat. Stát by se měl co nejméně plést lidem do života a měl by ustoupit všude tam, kde překáží. A s vytvářením nových zdrojů statutů a privilegií, které by byly srovnatelné s odvěkým institutem manželství, si neradno zahrávat.

Vyšlo v CEP Newsletteru, leden 2006